Druhé zápisky z cesty po Vietnamu - jak jsme objevovali Hanoj

Ráno jsme měli snídani v hotelu. Ne, že bychom potom nějak zásadně toužili, ale v bylo to v ceně pokoje, tak proč ne?

Musím se vždycky usmívat, jak se tu všichni snaží vypadat jako v nejluxusnějším hotelu a při tom by u nás stěží dosáhli jedné hvězdy. Ale je to milé. 

Všechno je tu tak úžasně rozdílné a kontrastní. Nádherný pokoj s dřevěnou podlahou, obrovskou postelí a plazmovou televizí páchne plísní (což je tu vzhledem k počasí normální), a polštáře jsou jen na jedné posteli… Koupelna obložená mramorem, ale vana, která by měla být vestavěná, stojí jen tak u zdi a mám podezření, že jí sem přestěhovali z nějakého jiného hotelu. :-) Dostanete tu hotelový šampón a sprchový gel, ale pak z okna vidíte, že vyhozené obaly vybírají z košů a vzadu za hotelem je znovu plní. Neuráží mě to, spíš se to přidává na seznam pro mě nepochopitelných drobností, které dělají Vietnam Vietnamem.

Jako první jsme se rozhodli navštívit chrám literatury. Velmi krásné, ale ne tak poklidné místo, jak by člověk očekával. Měli jsme štěstí na spoustu dětí, které sem podnikly školní výlet. Možná to přišlo jenom mně, ale i když byly dost hlučné, na druhou stranu byly velice ukázněné a všechny ve svých uniformách poslouchaly paní učitelku. Byly rozjívené, ale ne tím nepříjemným nevychovaným způsobem, jako je vidět u spousty dětí u nás. Měla jsem spíš chuť se smát s nimi než je zabít ;-)

Zakoupili jsme si tu nějaké ty zaručeně šťastné suvenýry a vydali se navštívit strýčka Ho. To už nás ale dostihla žízeň a chuť na něco osvěžujícího. Já stále navrhovala nějaký růžek s Bia Hoi, tedy točeným pivem, ale ostatní (čtěte Michal) měli trochu strach o hygienu. Uznávám, sklenice se tu tak úplně nemyjí, člověk si prostě sedne ke stolu a pije ze sklenice, která tam už stojí. Strýčka Ho Chi Minha jsme si prohlédli jen „z venku“, protože všichni zastáváme názor, že zase nemusíme vidět úplně všechno :-) Když jsme se dostatečně vynadívali na betonový monument, vydali jsme se hledat jednu z nejstarších pagod z celého Vietnamu. V okolí Ho Chi Minhova mauzolea vypadá město zase úplně jinak. Široké bulváry lemované původními francouzskými domy, dvouproudá silnice, velký provoz a vlastně ani nic moc k vidění. Když jsme konečně došli až k jezeru, u kterého stojí ona pagoda, byla jsem dost nepříjemně překvapená. Přece jen, když se řekne jezero, představím si křišťálově čistou vodu. To jsem ovšem zapomněla, kde že vlastně jsem. Nenazvala bych to jezero, nenazvala bych to ani rybník. Možná spíš ekologická katastrofa. Pokud mi až doposud Hanoj voněla, tak tohle byl pravý opak všech příjemných vůní. Jezero obsahuje všechno, co už místní nepotřebují. (minimálně jedna sada nádobí a malovaná váza se mi celkem líbily ;-) )

Naproti tomu pagoda a její okolí bylo nádherné a vonělo mými oblíbenými vonnými tyčinkami.

Dnes jsme toho zažili opravdu hodně, a tak mám schovaný ještě nejúžasnější zážitek dnešního dne, VEČEŘE! Po celém dni jsme měli veliký hlad a samozřejmě i chuť na něco opravdu opravdového. Zrovna jako na potvoru byly všude jen samé obchody s oblečením, knoflíky, pánvemi, Buddhy a já nevím čím vším ještě, ale žádné jídlo!!! No a pak, konečně něco, co vypadalo jako jídelna. Nebyli jsme sice schopní rozluštit, co nabízejí, ale majitel byl velice aktivní a než jsme se stihli rozkoukat, už jsme seděli na miniaturních plastových židličkách a hledalo se pro nás menu v angličtině. Pochopili jsme na konec, že podávají Lau. Hrnec na horké ploténce s vývarem a zeleninou. Takové Vietnamské fondue. Na mističkách nám přinesli různé druhy hub, masa a zeleniny, hůlky a nudle. Uvař si sám. Perfektní, moc se mi to líbilo, jen tentokrát nám nepomohl ani tréning ze Sapy (té pražské). Opravdu jsme si nebyli ani trochu jistí, jak se to vlastně má jíst. Místní samozřejmě nezklamali a rukama a nohama nám názorně ukázali, jak na to. Také se nám pořád snažili vnutit chilli… Jsem přece drsná ne? A tak s posledním soustem jsem kousek papričky ochutnala. Musím uznat, že to bolelo. A bolelo to moc. Otekly mi rty a nebylo nic, čím bych tu bolest mohla utišit. Ačkoli okolní teplota nebyla nijak zásadní, zpotila jsem se po celém těle a vypila své i mamčino pivo na ex. (ani to pochopitelně nepomohlo, ale už mi to bylo alespoň jedno…)

A to už se nás od vedlejšího stolku ptali, odkud jsme. Když jeden z pánů pochopil, že z Čech, celý se rozzářil. Česky nás pozdravil a vyprávěl, že v Čechách sedm let pracoval. Těší mě, když od Vietnamců slyším, že se jim u nás líbilo a že mají rádi Čechy jako takové. Po tak skvělé a bezpochyby i zdravé večeři jsme si koupili výlety do Ha Long a Sapy (té Vietnamské). Čeká nás velmi akčních 5 dní a já se nemohu dočkat, až spatřím všechno, co jsem zatím měla možnost obdivovat jen na obrázcích.

Vietnam je pro mě úžasná země, kde bych asi dokázala žít. Člověk se naučí některé věci nevnímat a jiné prostě přijmout. Musí, nemá na výběr. Jestli to tak vlastně není jednodušší? Copy centrum a masna v jednom? Žádný problém... Země, kde nic není nemožné, a člověk nevychází z údivu na každém metru.