Druhé zápisky z cesty po Vietnamu - Vítejte v Ha Long Bay

Takže cesta do Ha Long… Nelze jí popsat jinak, než jako úmornou. Vzdálenost 130 km jsme překonávali čtyři a půl hodiny. Do autobusu bylo narváno víc lidí, než výrobce původně vymyslel a to k nám v půlce cesty přibyl ještě stopař.

Já měla mezi ostatními zjevnou výhodu, protože jsem malinká a tak se celkem snadno poskládám i na sedadlo konstruované pro asiaty :-)  Michal na tom byl podstatně hůř a musel mít ke všemu celou dobu na klíně batoh s našimi věcmi. Cesta do Ha Long byla tedy paradoxně mnohem víc vyčerpávající než celých 9 hodin v letadle.

Radši jsem si o této slavné zátoce nedělala předem vůbec žádné iluze. A upřímně… když to tu tak zatím vidím, bylo to jedině dobře. Máme zaplacený výlet s přespáním na lodi a další noc na ostrově Cat Ba. Zvolili jsme si tu nejméně luxusní džunku a i tak byl výlet dost drahý. Ale loď je hezká, celá obložená dřevem. Spolucestující příjemní. Jen oběd trochu pokulhával, jako první totiž přinesli na stůl hranolky. Ale pak se to celkem vylepšilo o tofu a mořské plody. Snažím se být pozitivní a nerozčarovaná. Věděla jsem, že Ha Long je masový turismus dohnaný až na krev. 

večer:

No dobrá, musím to tu vzít trochu na milost, ovšem současně politovat turisty, kteří sem zavítají jen na jeden den. Ti totiž nemohou během tříhodinové plavby vidět vůbec nic. Jen nám trvalo v podstatě až do večera, než jsme se dostali do části, která vypadala alespoň trochu jako na obrázcích.

Naší první aktivitou byla projížďka zátokou na kajacích. Bylo nádherné projíždět přímo kolem skal a sledovat ve vodě obrovské bílé medúzy. Je nás skupina asi patnácti lidí, všichni velice milí a příjemní. Korea, Vietnam,UK, Švýcarsko, Brazílie, Nový Zéland… Úžasná směsice, díky které jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí ze zmíněných zemí.

Nejkrásnější z celé projížďky byla jeskyně, do které se dá vplout pouze na kajacích několik dní v roce, když klesne hladina vody, takže jsme měli celkem štěstí. Viděli jsme dokonce opice. A když všechno utichlo, bylo slyšet zvuky tropického pralesa. Křičící opice, zpívající ptáci, smaragdová voda. A do toho někdo řekl, že by se jeskyni mělo zazpívat a tak mladý Vietnamec neváhal a spustil nějakou tesknou národní píseň. Opět jeden ze zážitků, které si budu pamatovat do konce života.

Na této návštěvě jeskyně, je dobře vidět vietnamská mentalita. Za vjezd do tohoto místa chtěli zaplatit extra zvlášť až ve chvíli, kdy nás k jeskyni dovedli a nebyla možnost úniku. :-/ Čert to vem, stovka navíc už člověka nezabije, ale zamrzí to. Ano, bylo to nádherné místo, ale zase ne s úplným „wow efektem“. Za to z další jeskyně, do které byl vstup zdarma, jsem nevycházela z úžasu. Tak obrovskou jeskyni jsme nikdy neviděli a tady byla jen tak… jako by se nechumelilo. U nás by to byl div světa a stály by se na ní hodinové fronty a tady nebyl nikdo. Lidé prostě jen tak samostatně přicházeli a odcházeli. Všechno bylo nádherně nasvícené a opravdu impozantní. Ovšem zdaleka nejkrásnější byl pohled ze shora kopce. Ten typický, na který jsem celou dobu čekala!

Ještě jednou bych se ráda zmínila o našich spolucestujících z různých koutů světa. Je fascinující poslouchat Brazilku, jak vypráví o své zemi a, že do Sao Paula to má ze svého města 5 hodin autem, což sice není nic moc, dá se to. Prostě si tam jen tak zajede na nákup nebo do kina (nebo do mekáče), pět hodin tam, pět hodin zpátky… A že prý pokud je něco vzdálené 3 hodiny cesty, je to strašně blízko a vůbec nic to neznamená. :-) V duchu jsem si procházela všechny mé známé, pro které je Praha vzdálená jako jiný vesmír (ani ne dvě hodiny cesty), a vydají se tam jen párkrát za život (někteří nikdy). Když jsme tohle vyprávěli naší Brazilce, nechápala, stejně jako my, při popisu vnímání vzdáleností u nich. Slečna z Británie jen pokyvovala hlavou a přitakávala, že u nich je to stejné. Zvláštní, jak pohled člověka na svět závisí na velikosti jeho vlastní země.

Pak se řešilo pivo, což bylo také velmi zajímavé, a to už si k nám přisedl i přítel z Nového Zélandu (kterého jsme přejmenovali na Kiwi) a vyprávěl zase o své zemi. Pro všechny pak bylo velkým překvapením, že Budvar nebol-li Budweiser je originálně české pivo, jehož značka nám byla ukradena. Všichni také shodně tvrdili, že toho hodně slyšeli o Praze a jednou ji určitě navštíví.

I kdybych do Ha Long měla jet jen kvůli těmto pár hodinám, stálo to za to. Připadám si tak duševně obohacená!! Poslouchat osudy těchto lidí, odkud přišli, kam směřují, co viděli… Také mě hrozně překvapilo, kolik lidí cestuje samo. Nevím, jestli bych chtěla několik měsíců (v případě kolegy Švýcara několik let) cestovat sama. Jsem hrozně ukecaná, potřebuju pocity sdílet. Jen sdílená radost je pro mě ta pravá a skutečná!

Venku se pohupují svítící loďky a za nimi jsou vidět typické obrysy hor vystupujících z vody.

Wellcome in Ha Long Bay…

První pohled na zátoku, když jsme vystoupili z autobusu. Všude hromada lodí, špinavá voda, zápach zmatek...

Kajuta nejméně luxusní džunky, já byla rozhodně spokojená :-)

Jeskyně v samém srdci zátoky

Typický pohled na zátoku, který zná snad každý.

Vesničané tu žijí na lodích a nabízejí turistům téměř cokoli k jídlu a pití.

Jedna z mála společných fotografií...  

Večerní výhled z okna naší kajuty, když loď zakotvila na noc.