Druhé zápisky z cesty po Vietnamu - o logistice, náhodách a darech
Tady do rána neuschly ani superspeciální outdoorové ručníky (a já blbec si vyprala košili, skoro bych řekla, že je mokřejší než když jsem jí vyždímala). Takže jsem si oblékla vlhké kraťasy a mokrou košili a jde se snídat. (PS: vlasy, co jsem si umyla na lodi, jsou pochopitelně také stále vlhké…)
Opět se musím pozastavit nad logistikou Vietnamců. Za dva dny jsme vystřídali osm lodí, 4 průvodce a několik autobusů. Přesto o nás všude perfektně vědí, nikdo nás neztratil ani nikde nezapomněl. Připadala jsem si tak trochu jako balík (ovšem ne u české pošty, to bychom zůstali někde na půl cesty do Ha Long).
Konečně svítí slunce, je nádherný den, škoda, že se dnes nemůžeme koupat, ale za to nás čeká lekce vaření. -Takže jsme se naučili připravovat závitky. Jak prosté! Odteď si je chci vařit pořád. :-)
Cesta zpět byla, no jak bych to tak řekla, abych se neopakovala… šílená? :-) Vařili jsme se ve vlastním potu. Udělalo se nějak tepleji, i Vietnamci se potí. Jak by také ne, 40°C ve stínu a v autobuse bez klimatizace ještě hůř. Také bych nevěřila kolik lidí je schopných poskládat se do jednoho autobusu. Nejen, že tam nacpou turisty, ale případná volná místa (i ta zcela imaginární), řidiči využijí pro své soukromé kšefty, takže autobus byl nacpaný až po střechu. Nezbylo na vás volné místo k sezení? Nevadí! Rozložte si skládací židličku do uličky! (řidič má pro tento případ jednu pohotovostní připravenou, pokud náhodou nemáte vlastní) V zemi, kam se na skútr vejde pět lidí by mě to přece vůbec nemělo zarážet…
Pak ještě jedna epizoda, o které jsem původně neměla v plánu psát vůbec, protože mi přišla nepodstatná. Ale, když jsme se s „naším klukem z Třebíče“, setkali už po třetí, nelze to nezmínit…
Poprvé jsme se potkali už na letišti a zaplatili jsme si společně taxík do centra. Musel si o nás myslet, že jsme ukecaní šílenci, protože jsme z euforie, že jsme konečně tu, nezavřeli pusu. Když se s námi pak loučil ve staré čtvrti v centru Hanoje, měla jsem takové tušení, že se nevidíme naposled. A měla jsem pravdu (jako pochopitelně vždy ;-)). Narazili jsme tedy na sebe podruhé, a to na jedné ze zastávek, kterou dělají autobusy mezi Hanojí a Ha Long. Zdálo se dokonce, že je rád, že nás vidí! Skoro jsem čekala, že budeme na jedné lodi, ale to už by asi byla až příliš velká náhoda. No a naposled jsme se setkali na parkovišti v Ha Long před návratem zpátky do Hanoje. A to už jsem mu musela darovat náš „cestovatelský náramek“, protože už byl skoro jako součást týmu…
K večeři jsme si pak dali nejlepší Bún bó nam bo v mém životě, určitě se tam ještě musíme zastavit, protože jsem svou porci zhltla a ani jí nestačila vyfotit. Jídlo tady na severu chutná mnohem lépe, loni rozhodně nebylo tak skvělé. Teď sedíme a čekáme na odvoz na nádraží odkud pojdeme nočním vlakem do Lao Cai. Těším se, až se pořádně vyspím. Všechny ty přesuny jsou dost únavné, ale co naplat, když chce člověk vidět všechno ;-)
Myslím na všechny doma a vždycky přemýšlím, kdo z mého okolí by „to dal“, komu by se tu líbilo a pro koho by to bylo spíš za trest. Já jsem zjistila, že si to nepohodlí a špínu dokonce užívám. Doma mám všechno skoro perfektní a tady? Kašleme s mamkou na makeup, na vlasy i na to, co máme na sobě. Neoholené nohy? Koho to zajímá… na ulicích potkáváme turisty, kteří jsou na tom úplně stejně jako my a je to fajn. Zpocení a špinaví jsou všichni. Podle suvenýrů, bot a opálené kůže se dá dokonce odhadnout, kde už byli a kam se chystají… Tvrdá postel? Stejně jsme tak unavení, že usneme i v nacpaném autobuse, kde jsme si člověk nemá kam dát nohy. Všichni jsou na tom stejně a všechny cesty vedou do Hanoje.
Na tomto místě bych ještě ráda poděkovala svému kadeřníkovi, který mi před odjezdem daroval láhev velmi dobré whiskey. (mamka mu děkuje dvojnásob a trochu jí podezírám, že potají upíjí sama, protože nějak rychle mizí) Při vypjatých situacích, a po ránu, nám už mnohokrát zachránila život a zdravý rozum.
Po příjezdu do Hanoje bylo potřeba kompletně přebalit všechny batohy a vyměnit "věci k moři" za "věci do hor". Nevozili jsme sebou totiž neustále všechny věci, snažili jsme se toho sebou mít na tahání co nejméně. V hotelu byli naprosto úžasní a nechali nás se zadarmo osprchovat a nechat si u nich zbytek věcí.
Ten den jsem toho moc nenafotila, protože jsme byli stále v nějakém dopravním prostředku. Ale z večerní předodjezdové procházky mám vyfocený tento "luxusní kadeřnický salón"
Letošní kupé bylo opravdu nádherné!
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zahrada Kenrokuen
Ještě na žádné z mých dovolených se mi nepodařilo přibrat, vždycky to bylo spíš naopak, ale Japonsko?!
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - proč se nám líbí Kanazawa
Dnes jsme cestovali doslova po vzoru místních, což znamená s pořádnou svačinou sebou. Na každém nádraží je vždy patro s jídlem, které je vyloženě připravené a určené k tomu, aby si ho člověk vzal sebou na palubu vlaku.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - obyčejný den
Japonsko je vážně podivná země. Určitě už jste slyšeli o takzvaných trainspotterech, tedy o lidech, kteří fotí vlaky
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - posvátná hora
Znáte taková ta vtipná srovnání dvou fotek, kdy u jedné je napsáno „očekávání“ a u druhé „realita“? Tak přesně něco takového jsme dnes zažili na hoře Inari.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první ochutnávka Kjóta
Pokaždé, když si povzdechnu, že už asi nemůže být horší počasí, mi někdo tam nahoře dokáže, že se mýlím. Dnes z nebe padaly doslova proudy vody a teplota klesla pod deset stupňů.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - úvahy ve vlaku
Dnes se počasí konečně trochu umoudřilo, ne snad, že by svítilo sluníčko, to bych chtěla moc, ale neprší. Oproti prvnímu dni dost klesla teplota a já se slzou v oku smutně koukám na všechny šaty, co jsem si vzala s sebou.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - když prší
Dnešní den byl velmi zvláštní. Probudili jsme se do deštivého rána a mlha byla tak hustá, že nebylo vidět ani Tokio sky tree.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zamlžené Nikkó a večerní Unagi
Právě sedím ve vlaku z Nikkó a přemýšlím o všem, co jsem doposud zažila a viděla. Japonsko je opravdu naprosto jiné, než země kde jsem doposud byla.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - rybí trh a mrakodrapy
Některé dny jsou tak krásné, že se mi o ně skoro ani nechce dělit. Ten dnešní začal poměrně brzy, probudili jsme se kolem půl šesté, rozhodli jsme se tedy, že navštívíme neslavnější rybí trh Tsukiji.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - Sakury a šťastné konce
Když jsem odjížděla do Japonska, měla jsem trochu obavy, že možná ani nebudu mít o čem psát. Přece jen je to naprosto kultivovaná a především kulturní země.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první dojmy
Takže opravdu Japonsko. Jsem tady, je to tak a už mi ho nikdo nevezme. Můj splněný sen o sakurách, gejšách a sushi.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zamyšlení na závěr
Dnes jsem vstala nějak brzy, asi je to tím, že je dnes poslední den. Zabalím poslední věci a vrátíme auto, které nám neuvěřitelně dobře sloužilo. Zkrátka už jen pár hodin a opustíme Madagaskar.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zpátky v Taně
Probudila jsem se do zataženého rána a marně přemýšlím, jak nacpu do kufru všechny dárky, které jsem koupila.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - je to blízko!
Člověk by nikdy neměl říkat, že už ho nemůže nic překvapit, a už vůbec ne tady na Madagaskaru. Nevím, za co jsme si to právě dnes zasloužili, ale pravděpodobně jsme byli jen po zásluze potrestáni za dobré skutky.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - co se děje kolem cest
Dnes ráno jsme se probudili doslova v botanické zahradě. Naším cílem pro dnešní den se totiž stal národní park Ranomafana.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - národní park Isalo
Dnešek byl opět naprosto úchvatný. Viděli jsme tolik věcí, že snad ani není možné, že to byl jen jeden den.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - jedeme dál
Tak jsme se dnes ráno rozloučili s mořem i posledním baobabem a vydali se zpět směr Tana. A jak bylo v plánu, zastavili jsme cestou v národním parku Isalo.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - čas na odpočinek
Včerejší i dnešní den jsme zasvětili odpočinku na pláži. Musíme se zregenerovat a načerpat síly na cestu zpět.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - konečně v ráji
Tak jsme se tedy konečně dostali až do nejvzdálenějšího bodu naší cesty. Malého ráje se jménem Ifaty...
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - až do Tuleáru!
Včerejší den byl tak vyčerpávající, že jsem měla sílu už jen lehnout si do postele. Když jsme ráno opustili Fianarantsou, všichni jsme očekávali, že se cesta konečně zlepší, ale nestalo se tak.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 707x
Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/
https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy
http://www.veronikajanu.cz/