Expedice Yucatán - déšť a želvy

Jsem tak unavená, že ani nevím, jestli zvládnu všechno zapsat. Dnešní den byl opět zážitek přes zážitek… 

Ráno jsme se probudili do zamračeného dne. Bylo jasné, že slunce svítit nebude a tak jsme se vydali navštívit první Mayské ruiny.

Nejblíž a nejzajímavěji se nám jevilo místo Coba a tak jsme se tam hned po snídani vydali. Šli jsme několik kilometrů vlhkou a žhavou džunglí a obdivovali pyramidy. Michal celou cestu mluvil o tom, že by si přál, aby začalo pršet. Zřejmě si to přál opravdu dobře, protože když jsme vylezli na vrchol největší z pyramid, pršet skutečně začalo. Nejdřív tak jako nenápadně a postupně víc a víc. Okamžitě jsem schovala foťák do batohu, ale nezdálo se, že by to mělo velký efekt. Poprvé v životě jsem měla o svůj přístroj skutečný strach s chránila ho doslova vlastním tělem. Tropický déšť, to je totiž jako když stojíte pod puštěnou sprchou… Bylo až neuvěřitelné s jakou rychlostí lidé z pyramidy i jejího okolí zmizeli. Jen na jejím vrcholu jsme zůstali uvěznění my a ještě asi pět dalších nešťastníků, co neměli odvahu skutálet se dolů po strmých a nesmírně kluzkých schodech. Nemělo smysl dál na nic čekat a tak jsme se v tom „vlahém deštíčku“ rozhodli odvážně slézt dolů z pyramidy a vrátit se těch několik kilometrů zpátky k autu. Po kotníky v blátě, pršelo na nás ze všech stran, ale přes to všechno nám alespoň nebyla zima. Bylo teplo i déšť byl příjemně teplý a alespoň neštípali komáři. U auta jsme pak vyždímali naše oblečení a převlékli se do suchého. Jediný problém je ten, že tady nic neschne. Ano, ani onen proslulý superúžasný outdoorový ručník, který mě stál majlant.

Majitelé kárek čekají na unavené turisty aby je pak za poplatek odvezli zpět na parkoviště :-)

V Coba je jedna z posledních pyramid, po které se dá ještě šplhat. Všude jinde už je to z bezpečnostních důvodů zakázané.

Pohled z vrchu byl úchvatný... 

Škoda, že na téhle fotce není vůbec vidět, jak strašně pršelo :-) A to jsem se kvůli ní odhodlala naposled vyndat foťák z batohu!

Cestou zpět jsme pak projížděli přes krásné vesnice, kde prodávali místní své výrobky. Překrásně zdobené lapače snů a houpací sítě. Barevnou keramiku a proutěné koše. My se tu však zastavili jen na rychlý oběd v podobě grilovaného kuřete (pollo assado) s rýží, fazolemi a zeleninou. Zní to dobře, ale skutečnost tak úžasná nebyla. Navíc nás usměvavý pan indián slušně natáhnul na ceně, což byla vlastně naše chyba, protože jsme se v záchvatu hladu na cenu nezeptali předem.

Dál jsme pokračovali do Akumalu…

To si takhle jdete v Mexiku po ulici a najednou ucítíte známou vůni skořice a Vánoc, chvíli přemýšlíte, jestli to není halucinace a hle! Na obrázku u stánku vidíte trdelník! Chvíli jsme stáli a pozorovali prodavače. Vypadal hodně středoevropsky, skoro jsem čekala, že začne mluvit česky. Ale ne, byl to Maďar. Chvíli jsme si povídali o tom, kde se tu ocitnul a jak jsou obchody a na konec nám dal pár typů co v okolí navštívit. Jako jedno z nejkrásnějších míst označil právě Akumal beach, že se tam prý dá plavat se želvami. Hm… no, takových chytáků už jsme viděli… Ale proč ne. Budeme kousek odtud, byla by škoda se tam alespoň nepodívat.

Takže Akumal. Když jsme se konečně probili přes davy naháněčů výletů a přes různé zlodějíčky, podařilo se nám konečně normálně zaparkovat. Víte, my totiž plavat umíme, nepotřebujeme plovací vestičku ani skupinu dalších dvaceti lidí a průvodce, abychom našli cestu k moři.

Upřímně, po tom všem jsem vlastně ani nečekala, že bych nějakou želvu mohla skutečně vidět. Pokud je tu na ně tolik lidí, musely by být chudinky slepé a úplně hloupé, aby tu zůstávaly a nechaly se neustále vyrušovat. Jenže ony tu opravdu byly!!! Asi dvacet metrů od břehu a maximálně dva metry pod hladinou se „pásly“ Karety Obrovské, které jsou skutečné obrovské! Té první jsem se vyloženě lekla a hezkých pár minut jsem musela sama sebe přesvědčovat, že je skutečně neškodná, hodná a milá, a rozhodně definitivně býložravá. Cítila jsem k nim tak posvátnou úctu, že jsem se jich ani nechtěla dotknout (ono se to totiž stejně nesmí a dost tvrdě trestá). Jen jsem je tak pozorovala a těšila se z jejich blízkosti. Jedna vyplavala těsně u mě, aby se nadechla. Já vynořila hlavu také, chvíli jsme se na sebe dívaly a pak se zase potopila ke dnu. Strašně silně se mi rozbušilo srdce. Byla jsem absolutně dojatá a přemožená tou krásou. Věděla jsem, že je hloupost nabrečet si do brýlí, ale nedokázala jsem se udržet… Opět jeden z těch zážitků na celý život. A opět jsme si potvrdili, že ty nejúžasnější věci na světě jsou zadarmo.  Rozhodla jsem se, že zítra brzy ráno se sem musíme vrátit!

Už jen samotná pláž stála za návštěvu

Celý den jsme zakončili ubytováním v bungalovu na pláži. Sice nevidíme na moře tak, jak jsem si to představovala, za to poprvé v životě budu spát pod moskytiérou a v koupelně mě vyděsila ještěrka. Komáři jsou tu vážně krvelační. Úplně všude. Kamkoli vlezu, okamžitě mi obsypou nohy. Myslím, že dnešní den mě stál už tak půl litru krve! 

Naše pláž u bungalovu v Tulum

Než Michal zařídil všechny formality s ubytováním, já se neudržela a musela vyběhnout na pláž. Západ slunce na pláži je něco, co si nikdy nesmím nechat ujít a tady se to obzvlášť vyplatilo...