Expedice Yucatán - cesta přes středozemí
Ráno bylo naprosto dokonalé počasí k focení a tak jsem neodolala a ještě jednou pobíhala po pláži a fotila, protože přesně tyhle snímky mě pak zahřívají v dlouhém zimním období.
Tušila jsem, že cestou uvidíme zajímavé věci a že budeme projíždět chudými vesničkami, ale že to bude až tak „MOC“ jsem nečekala.
Lidé ve vnitrozemí Yucatánu žijí opravdu na pokraji chudoby. Nejčastěji v maličkých špinavých domcích, a nebo přímo v dřevěných chatrčích s rákosovou střechou, často bez oken. Nějak jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Jejich obydlí, víc než co jiného, připomínala chlívky. Jsou skutečně špinavé. A všechny dívky jsou tu velmi tlusté s mastnými buclatými tvářemi.
Další věc, kterou jsem tu vůbec nečekala, jsou mototaxíky. Motorka nebo mnohdy jen skútr s kárkou se sedadly. Jsou vlastně dost podobné asijským rikšám až na to, že tady slouží skutečně místním jako doprava, nikoli pro turisty.
Zastavili jsme se v jednom z větších městeček, protože Michal měl hlad a usoudil, že už by si ve tři hodiny odpoledne skutečně zasloužil oběd. Jsem hrozná, trápím ho tu hlady, ale na mě je tu nějak příliš horko a tak vůbec nemám hlad. Takže jsem ho zanechala v restauraci (rozuměj dřevěný stánek s grilem a plastovými židlemi) a vydala se sama na procházku po zdejší hlavní třídě (a současně jediné ulici, která tu byla). Místní si museli myslet, že jsem buď naprostý blázen, a nebo že jsem snad spadla z nebe. Velice ostře jsem kontrastovala s okolím a vybavená jen svým fotoaparátem jsem budila všeobecnou pozornost. Skoro každý si mě velice zvědavě prohlížel a zdravil. Lidé z druhé strany ulice mávali a skoro každý chtěl, abych ho vyfotila. Zírali jsme na sebe vzájemně a smáli se. Bylo to vlastně velice milé. Připadala jsem si důležitá, skoro jako bych fotila pro National Geographic. K Michalovi jsem se vrátila právě ve chvíli, kdy mu paní přinesla na stůl celkem složitě vypadající pokrm. Bohužel chutnal naprosto stejně jako většina věcí tady v Mexiku. Je to zvláštní fenomén, ale ať si dá člověk v podstatě cokoli, chutná to stejně… Ne, že by to nebylo dobré, ale není to také nic úžasného. Všechna jídla jsou tu tvořena kukuřičnými nebo pšeničnými plackami, fazolemi a masem, rajčatovou omáčkou, smetanou a sýrem. Zatím nejvíc jsem nadšená z čerstvého ovoce a šťáv, které z něho dělají a jsou k dostání na každém kroku za směšné peníze. Zamilovala jsem se do místních malých ananasů a avokáda.
Zítra nás čekají další vykopávky, jeskyně a doufám, že stihneme i město Campeche, které se nachází na druhém pobřeží.
Byl to dnes i trochu adrenalin, když celých 230 kilometrů nebyla ani jediná benzínová pumpa a my už skutečně potřebovalo natankovat. Posledních 30 kilometrů už jsme jeli snad jen na výpary se zbaběle vypnutou klimatizací i rádiem.
Tenhle pán se mě snažil přesvědčit, že skutečně potřebuji odvézt, protože na konec ulice je to přece strašně daleko!
A tihle pánové byli zase velmi veselí, jistě díky obsahu jejich plastových kelímků. Nabízeli mi, ať si dám s nimi, ale tolik odvahy jsou v sobě nenašla.
Ty barvy... Neuvěřitelná směs svěží zelené, vybledlých nápisů a bílých zubů.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zahrada Kenrokuen
Ještě na žádné z mých dovolených se mi nepodařilo přibrat, vždycky to bylo spíš naopak, ale Japonsko?!
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - proč se nám líbí Kanazawa
Dnes jsme cestovali doslova po vzoru místních, což znamená s pořádnou svačinou sebou. Na každém nádraží je vždy patro s jídlem, které je vyloženě připravené a určené k tomu, aby si ho člověk vzal sebou na palubu vlaku.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - obyčejný den
Japonsko je vážně podivná země. Určitě už jste slyšeli o takzvaných trainspotterech, tedy o lidech, kteří fotí vlaky
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - posvátná hora
Znáte taková ta vtipná srovnání dvou fotek, kdy u jedné je napsáno „očekávání“ a u druhé „realita“? Tak přesně něco takového jsme dnes zažili na hoře Inari.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první ochutnávka Kjóta
Pokaždé, když si povzdechnu, že už asi nemůže být horší počasí, mi někdo tam nahoře dokáže, že se mýlím. Dnes z nebe padaly doslova proudy vody a teplota klesla pod deset stupňů.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - úvahy ve vlaku
Dnes se počasí konečně trochu umoudřilo, ne snad, že by svítilo sluníčko, to bych chtěla moc, ale neprší. Oproti prvnímu dni dost klesla teplota a já se slzou v oku smutně koukám na všechny šaty, co jsem si vzala s sebou.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - když prší
Dnešní den byl velmi zvláštní. Probudili jsme se do deštivého rána a mlha byla tak hustá, že nebylo vidět ani Tokio sky tree.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zamlžené Nikkó a večerní Unagi
Právě sedím ve vlaku z Nikkó a přemýšlím o všem, co jsem doposud zažila a viděla. Japonsko je opravdu naprosto jiné, než země kde jsem doposud byla.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - rybí trh a mrakodrapy
Některé dny jsou tak krásné, že se mi o ně skoro ani nechce dělit. Ten dnešní začal poměrně brzy, probudili jsme se kolem půl šesté, rozhodli jsme se tedy, že navštívíme neslavnější rybí trh Tsukiji.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - Sakury a šťastné konce
Když jsem odjížděla do Japonska, měla jsem trochu obavy, že možná ani nebudu mít o čem psát. Přece jen je to naprosto kultivovaná a především kulturní země.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první dojmy
Takže opravdu Japonsko. Jsem tady, je to tak a už mi ho nikdo nevezme. Můj splněný sen o sakurách, gejšách a sushi.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zamyšlení na závěr
Dnes jsem vstala nějak brzy, asi je to tím, že je dnes poslední den. Zabalím poslední věci a vrátíme auto, které nám neuvěřitelně dobře sloužilo. Zkrátka už jen pár hodin a opustíme Madagaskar.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zpátky v Taně
Probudila jsem se do zataženého rána a marně přemýšlím, jak nacpu do kufru všechny dárky, které jsem koupila.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - je to blízko!
Člověk by nikdy neměl říkat, že už ho nemůže nic překvapit, a už vůbec ne tady na Madagaskaru. Nevím, za co jsme si to právě dnes zasloužili, ale pravděpodobně jsme byli jen po zásluze potrestáni za dobré skutky.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - co se děje kolem cest
Dnes ráno jsme se probudili doslova v botanické zahradě. Naším cílem pro dnešní den se totiž stal národní park Ranomafana.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - národní park Isalo
Dnešek byl opět naprosto úchvatný. Viděli jsme tolik věcí, že snad ani není možné, že to byl jen jeden den.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - jedeme dál
Tak jsme se dnes ráno rozloučili s mořem i posledním baobabem a vydali se zpět směr Tana. A jak bylo v plánu, zastavili jsme cestou v národním parku Isalo.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - čas na odpočinek
Včerejší i dnešní den jsme zasvětili odpočinku na pláži. Musíme se zregenerovat a načerpat síly na cestu zpět.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - konečně v ráji
Tak jsme se tedy konečně dostali až do nejvzdálenějšího bodu naší cesty. Malého ráje se jménem Ifaty...
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - až do Tuleáru!
Včerejší den byl tak vyčerpávající, že jsem měla sílu už jen lehnout si do postele. Když jsme ráno opustili Fianarantsou, všichni jsme očekávali, že se cesta konečně zlepší, ale nestalo se tak.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 707x
Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/
https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy
http://www.veronikajanu.cz/