Dnešní den byl ve znamení velkých přesunů a objevování nových míst. Ráno jsme opět vstali na místní poměry hrozně brzy. Tady totiž veškerý život začíná až tak kolem desáté, takže když se v osm dožadujeme snídaně, jsme prostě divní
Ale naštěstí hned u hotelu byla restaurace, kde nám paní udělala pravou mexickou snídani, která pochopitelně obsahovala fazole, tortilly a chilli. Divím se, že si ho tu nedávají i do kávy (která je tu mimochodem stejně hrozně hnusná, dokonce tak hnusná, že i já si do ní musím dát mléko a cukr!) Také porce jídla jsou tu doslova obří. Ať si dá člověk cokoli, je toho hrozně moc a ke všemu podávají limetku. Objednáváte si pivo a nachos a dostanete tácek s limetkami.
Po snídani jsme se vydali k jeskyni Loltún, kde se opět ukázaly sklony Mexičanů k okrádání turistů. Zaplatili jsme za parkování, zaplatili jsme vstupné (podle mě neúměrně vysoké), které se skládalo ze dvou sum, což jsem vážně nepochopila, a když nás pustili dovnitř, průvodce chtěl další naprosto nehoráznou částku za jeho služby ohánějíc se průkazkou a tím, že bez něj tam stejně nesmíme… grrrr… Někdy mi tu skutečně tečou nervy. Na druhou stranu musím uznat, že nám řekl spoustu zajímavostí a dával pozor, abych si někde nezlomila nohu, protože průchod jeskyní byl místy skutečně nebezpečný a světla bylo zoufale málo.
Vchod do jeskyně Loltún (kamenný květ)
místo s názven Grand canyon
nástěnná malba stará asi 15 000 let, podobná se dá vidět jen v jeskyni v Altamiře
původně se do jeskyně dalo dostat jen šplháním po liánách, aby byli Mayové chráněni před divokými šelmami
Pak už jsme si to namířili k hlavní atrakci dnešní dne, Mayskému městu Uxmal (čti Ušmal). To byl opravdu velký rozdíl oproti pustému Calakmulu. A opět to podivné vstupné složené ze dvou položek. Kus platíte u jednoho okénka, kde můžete bez problémů platit kartou, druhou část platíte u paní, která sedí hned vedle v té samé kase, ale kartou se u ní platit nedá. Jeden lístek vám cvaknou hned a druhý o dvacet metrů dál. „Máte slevu pro učitele?“ „Ano, mám mezinárodní učitelskou licenci.“ „Aha, mezinárodní u nás neplatí, jen mexická.“ (Něco podobného jsme už zažili i u pumpy, jako by snad Mexiko bylo nějaký zvláštní světový útvar)
Uxmal byl samozřejmě krásný, jak jinak. Všude spousta Leguánů, kteří byli tak blízko, až to chvílemi nahánělo strach. Ze začátku jsem měla obrovskou radost, když jsem spatřila prvního a zběsile ho fotila. Pak jsem si všimla, že tu není jen jeden nebo dva, jsou jich tu desítky! Lezou po stromech, neobratně přeskakují z větve na větev, syčí na sebe a nebo se jen tak vyhřívají na horkých kamenech.
Daleko vtipnější je však pozorovat Američany (rozuměj USA). Jak říká můj manžel: „ když oni jsou jako zvířátka“. Všichni jsou neuvěřitelně tlustí a už od pohledu hloupí. Ne, vážně! Zmateně popocházení sem a tam, jsou hluční, na všechno ukazují těmi tlustými prstíky a vykřikují „oh my god!“ Obvykle mají neustále po ruce něco k jídlu, nejčastěji pak pytlík chipsů. To je velká móda i pro Mexičany. Snad nikdo tu nepije nic jiného než Colu. Reklamy tu jsou na ní na každém domě. Sehnat velkou láhev čisté vody je celkem problém, všude mají obvykle jen litrové láhve, ale slazené nápoje se běžně vyskytují v baleních po dvou a půl litrech. Stejně jako chipsy a křupky a všechny tyhle hrůzné věci v barevných šustících obalech se tu prodávají v pytlích o velikosti malého dítěte.
pyramida kouzelníka, je nejvyšší v Uxmalu a je naprosto netypická svou oválnou základnou
jeden z desítek leguánů, které jsme potkali
Když jsme byli dostatečně vynadívaní a vaření z ruin v Uxmalu, vydali jsme se ještě do města Campeche, abychom navštívili i Mexický záliv a mohli tak tvrdit, že jsme „objeli celý Yucatán“. Ne, určitě ne jen pro to. Věděla jsem, že je to krásné město, které stojí za to vidět. A skutečně bylo velice krásné, ale přišlo mi možná až příliš „navoněné“. Když člověk celou cestu tam jede venkovem, kolem malých domků a chatrčí, přes slumy na kraji města a pak náhle vidí vymydlené voňavé centrum opečovávané pro turisty… Nějak se mi tomu nechtělo věřit. Samé drahé obchody a kavárny. Krásné, barevné, ale nepravdivé.
každá vesnička tu má svůj kostel podobně jako u nás
Náměstí v historickém centru Campeche
Mexická vlajka, orel na kaktusu co v zobáku drží zeleného hada
Toto město svou španělskou historii nezapře :-)
No a teď se válím na posteli v Méridě a těším se, až zaklapnu deník a položím hlavu na polštář.
