Cirkus Chichen Itzá, tak se bude jistě jmenovat dnešní kapitola. Jinak to snad ani nazvat nejde. Nevím, k čemu bych to mohla přirovnat, možná tak ke Karlštějnu, ale ani tak to není zdaleka taková „opičárna“.
Se slzou v oku jsem dnes vzpomínala na cestu tropickým pralesem a prodírání se divočinou cestou ke Calakmulu. Tady jsem se musela prodírat davy turistů a čelit útokům prodavačů všeho, co jen trochu souvisí s Mayskou tématikou. Hrůza, hrůza, hrůza. Člověk skoro ani nemá šanci prohlížet si památky, protože má za zády hned deset prodavačů, co mu nabízejí od sošek, přes šperky až po mexické klobouky a panáky na tequillu. Doufali jsme, že když přijdeme těsně před zavírací dobou, už to nebude tak šílené, ale bylo. Ke všemu tady člověka nepustí vůbec nikam. Kolem všech památek je plot, takže kolikrát jsem byla ráda, že jsem vůbec něco viděla. Když to porovnám s Uxmalem, nechápu proč je kolem Chichen Itzá takový povyk. Ale to byla naštěstí jen jedna část dne.
Nejznámější Mayská pyramida vůbec :-)
Den totiž začal v Méridě, nádherném historickém městě se španělskou příchutí. Noc jsme strávili v romantickém hotýlku přímo v srdci města a ráno jsme tak měli ideální výchozí bod pro procházku. Čekala bych, že tady budou na „bílé“ turisty zvyklí, ale i tak jsme budili dost povyk. Zejména v obchodě s oblečením, kam jsem se jen „náhodou“ zašla podívat. Bohužel ceny mě uchvátily natolik, že jsem se neudržela a odnášela si do kabinky plnou náruč oblečení k vyzkoušení. Slečny prodavačky na mě koukaly jako na panenku a s radostí nosily kousky, které na mně chtěly vidět. Nejsem nějak superštíhlá, jsem úplně normální, ale do zdejšího průměru rozhodně nezapadám. Průměrná mexická dívka (a tedy i slečny prodavačky) by se v tomto obchodě oblékly jen stěží. A tak trochu závistivě a se smutkem v očích koukaly, když jsem vylezla z kabinky v překrásných černých šatech, které ještě zdůraznily pas, což je část těla, kterou Mexičanky prostě nemají.
Zlatavé ranní slunce v ulicích Méridy.
Ale dost už o módě, daleko nejzajímavější dnes byla takzvaná Cenotes. Přírodní krasová jezera, která tu jsou doslova všude. Cestou do Chichen Itzá jsme viděli spoustu ukazatelů a tak jsme si prostě jeden vybrali a sjeli na vedlejší cestu. CENOTE 200m. Dojeli jsme až do něčího dvorku, tam nás zkásli o sto korun a ukázali schody do sklepa. Aha… Už jsem říkala, jak strašně se bojím pavouků? S každým krokem jsem očekávala, že na nějakého narazím. Naštěstí tam žádný nebyl. Místo toho se před námi otevřelo krasové jezírko osvětlené několika reflektory. Dokonale čistá tyrkysová voda, odhadem tak pět metrů hluboká, místy možná víc. Plavali v ní drobné rybky. Přiznávám, že jsem měla šílený strach do té vody vlézt. Nesnáším, když je pode mnou velká hloubka a já nevím, co v ní je. Ačkoli vím, že tato obava je naprosto nelogická a že tam opravdu není nic, co by mě mohlo sežrat, šíleně mi tlouklo srdce a na poprvé jsem zvládla jen dvě tempa. Příjemně chladivá voda. Chvíli jsme tam byli jen sami dva. Pak přišla skupinka místních a začali být dost hluční, tak jsme se rozhodli raději pokračovat v naší cestě. Další cenote bylo pro změnu úplně otevřené a vedly k němu dlouhé kořeny stromů. Tohle bylo prý 45 m hluboké a vysoko nad námi se otevírala propast. Asi jako by někdo zatopil Macochu a dalo se v ní koupat. Naprosto neuvěřitelné. A podobných jezírek je plný Yucatán! Skoro každý má na zahradě nebo ve sklepě své vlastní Cenote.
Vchod do prvního Cenote
Krasové jezírko ve sklepě
Dřevěné schody k druhému z jezírek.
