Myslím, že včera jsme konečně pochopili, zač je toho Madagaskar…Celý den probíhal od rána celkem bez problémů a podle plánu, takže jsme měli očekávat nějakou pohromu.
Záloha za půjčení auta byla nakonec ještě nižší, než být měla, chlapci nás bez problémů našli a opravili světla přesně, jak slíbili a tak nám už nic nebránilo v naší cestě dál.
Ještě předtím jsme navštívili supermarket a nakoupili pořádnou zásobu vody, ananas a dvě francouzské bagety jen tak na chuť na cestu. Já nastavila na navigaci Lemur´s park a Michal se vydal podle jejích příkazů. Bohužel jet nejkratší cestou k cíli není vždycky úplně dobrý nápad, zejména ve městě, kde lidé bydlí na ulici. Navigace nás protáhla pravděpodobně tou nejchudší čtvrtí, která v Taně vůbec je. Za celou dobu jsem neviděla snad nikoho, kdo by měl boty, nebo něco víc než špinavé potrhané triko. Tam jsem si uvědomila, že mé problémy, které mám doma, jsou prostě nula. Občas by měl asi každý člověk spatřit něco takového. Obraz malomocné paní sedící na mostě z hlavy asi jen tak nedostanu. Jako bych se podívala do tváře smrti. Zahlédla jsem jí jen na vteřinu. Když jsem chtěla ostatním v autě popsat, co jsem právě viděla, zmohla jsem se jen na slovo „sakra“, třikrát za sebou. Jenže člověk prostě nemůže pomoct všem. A většina lidí tu stejně nedělá vůbec nic. Mám pocit, že jejich celoživotní náplň je sedět u cesty a čekat, co jim kdo dá.
lehce zmatený výraz při průjezdu místy, kam bych nevěřila, že se naše auto vejde
v některých částech vypadá hlavní město spíš jako vesnice
ulice na předměstí Antananariva (Tany)
Když jsme se tedy konečně vymotali z města, čekali nás lemuři. Je to malý, uměle vytvořený park, ale člověk v něm má jedinečnou možnost vidět všechny druhy lemurů téměř na dosah ruky a ještě se toho o nich hodně dozví. Upřímně… v mé hlavě byli lemuři dost přebyti všudypřítomnými pavouky, velkými asi jako talíř. Po té, co jsem uviděla prvního, jak mi v obří pavučině visí nad hlavou, přemýšlela jsem, jestli budu spíš zvracet, křičet, nebo omdlívat. Slečna průvodky ně mě však s úsměvem ujistila, že vůbec není jedovatý… a vlastně ani největší. S postupem času jsem si na jejich přítomnost trochu zvykla, ale nohy se mi třásly pořád. Také jsme viděli několik druhů chameleonů, kteří teď mají sezónu, takže jich určitě uvidíme ještě hodně.
Dále jsme pokračovali do místa s názvem Analavory, protože jsem chtěla vidět místní unikátní studené gejzíry. Při svém plánovaní, jsem si ale neuvědomila, že takové místo nebude hned u silnice a byla jsem tak nemile překvapená, když nás navigace poslala „cestou“ podemletou vodou s metrovými krátery, kde i naše Mitsubishi pajero mělo co dělat. Cesta dlouhá deset kilometrů nám tak trvala skoro hodinu. A na jejím konci jsme padli do obležení místních, kteří na našem příjezdu chtěli co nejvíce vydělat. Vodili nás kolem gejzírů a snažili se nám neustále něco vysvětlovat, ovšem francouzsky a malgašsky. Takže já na ně úplně normálně mluvila česky a překvapivě to celkem fungovalo. Abych tak řekla pravdu, dost mě štvali. Člověk by se tam i rád vykoupal, ale copak to šlo? Se stádem pozorovatelů za zády? Neměli jsme ani jednu jedinou minutu klidu, kdy by na nás nikdo nemluvil nebo nesahal. Na konec nás ještě přiměli sundat si boty a umýt si nohy v nějakém zázračném pramenu, čímž se zmocnili našich bot a my tak byli ještě víc v pasti. Podělili jsme je tedy nějakými penězi „za snahu“ a zase se vydali tou šílenou cestou zpět. Uznávám, že návštěva Analavory za tu námahu nestála, ale zato jsme viděli nádhernou krajinu s neuvěřitelnými rostlinami. Celou dobu jsem se modlila, aby nezačalo pršet, protože tím by se cesta stala naprosto nesjízdná i pro čtyřkolku.
občas jsem si připadala jako u nás na pouti, souvislý dav lidí po obou stranách cesty
cestou na Analavory na nás všichni mávali
neuvěřitelná zelená
místní občas některé úseky opraví a pak u nich stojí a čekají "odměnu"
voda byla příjemně teplá a slaná
Celou dobu jsem také byla dost nervózní, abychom stihli přejezd do Antsirabe, kde jsem už měla zamluvené ubytování. Cesta ke gejzírům nás zdržela, a tak bylo potřeba trochu zrychlit. Jenže jak?! Na tak rozbité cestě? Do Antsirabe nás čekalo asi 200 kilometrů, které se nedají ujet rychleji než za 3-4 hodiny a do toho se spustil prudký liják. No a vzhledem k tomu, že tady se stmívá už po šesté, nebyly naše vyhlídky moc příznivé. Cesta byla plná serpentýn a výmolů a lidí a zebu taxi, ale Michal statečně jel. Ukrajovali jsme kilometr za kilometrem, až padla tma. Zbývalo nám ještě asi 90 kilometrů do cíle a najednou se před námi z ničeho nic asfaltka proměnila v blátivou rokli. No to ne! To přece není možné! Ta cesta je přece v mapě namalovaná jako normální asfaltka! Ale třeba jsme jen špatně odbočili… Třeba je to jen nějaký krátký stržený úsek, snažili jsme se navzájem uklidnit. Michal se odvážně vrhl vpřed a naše Pajero si sedlo na břicho, koly zabořené v kluzkém oranžovém bahýnku… Udělalo se mi mdlo, když jsem si představila, jak se tu budeme v noci dohadovat s místními, ať nás někdo vytáhne. Naštěstí se Michalovi podařilo nějakým zázrakem auto otočit a mohli jsme se vrátit na silnici. Vrátili jsme se tedy do nejbližší vesnice a zkusili se rukama nohama doptat, jestli to skutečně je cesta do Antsirabe. Ano, tohle je jediná cesta! A takhle špatná je dalších 47 kilometrů!!! „Hlavně tam nejezděte! Někdo vás může zabít“ „a v místním hotelu také raději nespěte“. V noci je to na Madagaskaru prý hodně nebezpečné. Byla jsem psychicky na dně. Co teď? Vůbec nic mi nepřišlo jako dobrý nápad. Přespat tady v nějaké špinavé díře a zítra do Tany? Přespat v autě, což se ani nesmí? Michal náhle do ticha pronesl, že se prostě vrátíme do Tany ještě dnes v noci. Vždyť je to 200 kilometrů, další 4 hodiny cesty nocí. Uf… Ale on byl odhodlaný to udělat a já mu za to byla vděčná.
Vzhledem k tomu, že jsme měli šílený hlad, zastavili jsme cestou ještě na steak ze Zebu. Zpětně musím dodat, že to byl asi ten nejlepší, který jsem tam za celou dobu snědla. V restauraci samozřejmě nikdo nemluvil anglicky, ale když má člověk hlad, domluví se všude. Dále jsme se utvrdili v domněnce, že objednat si tu láhev piva se rovná tak trochu objednání láhve šampaňského. Není úplně normální, aby ji člověk vypil sám. Takže dvě ženy, které si tu objednají každá pivo pro sebe, budí dost pozornost. Vlastně úplně všechno, co tu děláme, budí pozornost. Jsme tu víc exotičtí, než jsem čekala a zatím jsme také jediní bílí, které jsem tu viděla. U gejzírů si dokonce mysleli, že jsme od televize z nebo z novin.
když bylo jídlo na stole, konečně jsem se zase dokázala usmívat :-D
