Jsme ve městě Fianarantsoa a já vůbec nevím, čím začít. Ranní procházkou městem? Tím, co všechno jsem dnes po cestě viděla? Nebo tím, že jsme 20 kilometrů jeli dvě hodiny?
Příroda se tu člověku před očima mění každých 50 kilomterů a já nevěděla, jestli se dřív dívat vpravo nebo vlevo. Je neuvěřitelné, jak moc zdejší krajina připomíná tu naší. Nebo spíš všechny krajiny, které jsem kdy viděla, dohromady. Chvíli má člověk pocit, že je na Šumavě nebo v Alpách, ale pak spatří palmu nebo rýžové pole. Také „dálnice“ RN7 je mnohem, mnohem horší než všichni čekali a než tvrdila mapa. Měla to být nejhlavnější cesta, kterou Madagaskar má. Páteř, která spojuje celou zemi od severu k jihu. Doufala jsem proto, že je široká alespoň 4 metry a dá se po ní jet minimálně 80 kilometrů v hodině. Ach já naivní!!! Cesta je srovnatelná s cestou na Špindlerovku a měla jsem pocit, jako bychom dnes třikrát za sebou projeli švýcarské pasy. Nejen, že je cesta úzká a rozbitá, ale neustále po ní courají skupiny lidí, zebu a taxibruisery. Obvykle se ani není jak vyhnout. Mnohokrát jsme viděli díru přes celou cestu, připomínající kráter od meteoritu. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak tuto cestu zvládají normální osobní auta, která jsme občas potkali. Když jsem první den na letišti viděla naše auto, říkala jsem si: „Ježiš, taková kráva velká, úplně zbytečná! Vždyť nemáme v plánu jezdit mimo hlavní silnice…“ A dnes jsem si už několikrát řekla: „panebože, děkuji za tohle auto“. Pokud tuhle cestu přežije, na konci mu postavím pomník.
Ranní procházka v Antsirabe. Měla jsem pocit, že místní byli najednou přívětivější než v předchozích dnech a všichni velmi milí.
Kola jsou tu nejdůležitější dopravní prostředek a tak není divu, že se o ně starají a opravují na každém rohu.
Na trhu bylo ráno velmi živo a my si s radostí koupili tašku kaki a skvělý domácí sýr. Chutnal nám tolik, že jsme se tu pro něj zastavili i cestou zpátky.
Po nákupech nastala ještě tradiční návštěva pošty. Posílali jsme snad třicet pohledů na různé kontinenty a světe div se, dorazily úplně všechny!
Typická ukázka dálnice RN7, té lepší části.
Kdekoli jsme zastavili, třeba jen na vyfocení krajiny, okamžitě se k nám ze všech stran začali sbíhat místní. Všichni chtěli pózovat velkému fotoaparátu a dostat pak za to náležitou odměnu.
Měli jsme štěstí na sezónu sklizně rýže, takže všude kolem cest se rýže sušila, mlátila, nosila na hlavách.
Když jsme si mysleli, že o moc horší už to být nemůže, cesta zmizela na 20 kilometrů úplně. Je paradoxní, že nejvíc je cesta rozbitá ve vesnicích a městech a úplně nejvíc před obchody a všude tam, kde někdo něco prodává. Až se člověk nemůže ubránit pocitu, že cestu ničí schválně, aby u jejich krámku člověk musel zpomalit až zastavit a oni mohli snáze obchodovat. Posledních 20 kilometrů už jsme se tomu jen zoufale smáli a modlili se, ať už je konec.
A tady ta horší část cesty...
Také mě překvapilo, jak je Madagaskar hornatá země. Nevím, proč jsem ji ve svých představách měla jako zelenou placku. Každopádně Top Gear by sem měl v nějakém z příštích speciálů určitě zamířit.
Tradiční pohledy z cesty. Jak už jsem psala, viděli jsme ledacos, ale nelze vyfotit všechno :-)
A další typický obrázek. Děti prodávající sezónní ovoce u cesty. Nejdříve jsme netušili, co nabízí právě tyhle děti, ale po ochutnání jsme s překvapením zjistili, že je to vyloupaný Physalis :-)
V této podobě jsem Physalis u nás nikdy neviděla. Byl neuvěřitelně sladký a chutný. Určitě rostl někde divoce v přírodě, ale nám se ho najít nepodařilo.
Do Fianarantsoy jsme tedy dorazili řádně naklepaní a unavení, ale chtěli jsme ještě vidět zdejší vlakové nádraží. Je proslulé hlavně tím, že místní vlak jede úsek 100 kilometrů až 12 hodin. Když jsem dnes ten vlak uviděla, pochopila jsem. Kdybych šla pěšky, byla bych rychlejší, navíc se vlak cestou každou chvíli opravuje. Škoda, že nemáme tolik času, jsem si jistá, že výlet jím, by jistě stál za to!
Při ranním odjezdu vlaku bývá kolem vždy hrozný zmatek, večer tu však nebyla ani noha.
Pak jsme usoudili, že si zasloužíme pořádnou večeři, nejlépe zebu steak. A tak jsme našli celkem přátelsky vyhlížející restauraci, která se chlubila tím, že dělají asi pět druhů steaků. Objednali jsme si tedy tři piva, jídlo a masové taštičky, abychom o 20 minut později zjistili, že žádné steaky nemají. A tak jsme se odebrali na půl hladoví a na půl opilí zpět do našeho hotelu. ŽÍT MADAGASKAR!
Smažené masové pirožky, kterých jsme si měli dát víc :-)
"pan barman" Tomuhle klukovi bylo tak šestnáct a šéfoval dvěma dvanáctiletým servírkám. Za povšimnutí stojí zejména jeho bar složený z limonád a piva :-D
