Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Road trip Madagaskar - až do Tuleáru!

5. 07. 2016 9:24:25
Včerejší den byl tak vyčerpávající, že jsem měla sílu už jen lehnout si do postele. Když jsme ráno opustili Fianarantsou, všichni jsme očekávali, že se cesta konečně zlepší, ale nestalo se tak.

Asi hodinu mi bylo do pláče a vyčítala jsem si, kam jsem nás to dotáhla. Vážně mi bylo hrozně úzko a smutno, že jsme zatím neviděli ani baobaby, ani žádnou pořádnou přírodu, nic co by skutečně představovalo Madagaskar. Ale pak jsme konečně přejeli poslední hřeben hor a ukázala se nádherná scenérie skalnatých kopců a vyprahlých planin. Připadala jsem si jako bychom projížděli snad všemi kontinenty. Krajina se naprosto neuvěřitelně měnila s každým kilometrem naší cesty. Ráno to byly Alpy, potom Nevada a Arizona, rozlehlé africké planiny s typickým tvarem stromů a pak i Etiopie, kdy pod jedním stromem seděla celá vesnice se stařešinou uprostřed. Viděli jsme náhorní plošinu, kde 200 kilometrů na obě strany nebylo nic, i malé děti s nafouklými bříšky, co táhly kanystry s vodou... V některých místech jsme měli vyloženě strach zastavit, protože obyvatelé vesnic nevypadali ani trochu přátelsky a kopí v jejich rukou vypadala zlověstně. Několikrát nám pod kola vběhlo stádo Zebu, naštěstí nikdy nedošlo k žádné kolizi. Zvířata a vlastně i lidé, se tu celkem neohroženě vrhají pod kola aut a nemají skoro žádný pud sebezáchovy. Lidský život tu nemá moc vysokou cenu...

Takhle jsme se mnohokrát museli prodírat mezi Zebu.

Typický taxi bruiser narvaný k prasknutí. Ano, i tohle by byl možný způsob dopravy, ale my jsme si raději půjčili auto ;-)

Tyto skály jsme překřtili na "Trosky". :-)

I do těch nejšílenějších kopců Malgaši zdatně šlapali.

Najednou začala být cesta nádherně široká a téměř bez kráterů a tak jsme se rozhodli dojet až do Tuleáru a národní park Isalo navštívit až cestou zpět. Přijeli jsme tedy včera večer úplně vaření (v autě bylo snad 50 °C!!) a také úplně hladoví, protože cestou nebylo kde zastavit. Zachránila nás máslíčka a sýr ještě z letadla, spolu s dva dny starou bagetou.

V noci jsem se pak vzbudila, a bylo mi trochu úzko, když jsem si uvědomila, jak strašně jsem daleko. Vlastně asi úplně nejdál od domova, co jsem kdy byla. Že kdyby se nám včera po cestě něco stalo, asi bychom umřeli horkem. Stovky kilometrů na každou stranu, žádná možnost pomoci. Ten otevřený prostor byl až děsivý.

Museli jsme snad tisíckrát zastavit abych mohla fotit... Nešlo odolat.

Vrak před městem Ilakaka, kde se dodnes těží safíry. Všichni nás ale varovali ať v tom místě rozhodně nezastavujeme, že všichni trpí "zlatou horečkou" a mohlo by to pro nás být nebezpečné.

Úplně první baobaby, které jsme viděli.

Pak už jich bylo jen víc a víc a byly blíž. Ovšem vyfotit je nebylo snadné. Místní už pochopili, jaká je to pro turisty atrakce a tak všude, kde jsou baobaby blízko u cesty je i hromada žebrajících vesničanů, kterým nelze uniknout.

Saliny v okolí Tuleáru. Město je položené tak nízko, že ho téměř zaplavuje slaná voda.

Tuleár je celkem hezké město se širokými bulváry a spoustou pouss-poussů. Tady už je to vyloženě Afrika. Ale lidé jsou tu nějací milejší. Vůbec si tu na ulici nepřipadám ohrožená. Všichni nás zdraví a smějí se, a když vidí velký fotoaparát, chtějí se fotit.

Večer jsme se ještě chvíli bavili s majitelkou hotelu, která nám sama od sebe řekla, že si myslí, že za nadvlády Francouzů bylo místním lépe. Že prostě potřebují tvrdou ruku a ne demokracii. Že když jim někdo říká, co mají dělat, tak je vše v pořádku a funguje to, ale sami si prostě vládnout nedokážou. A co byl další postřeh a velký šok? Že velký problém je humanitární pomoc, která se ve velkém proudí z Evropy. Malgaši se totiž naučili, že nemusí nic dělat, že se nemusí snažit, protože nakonec vždycky něco dostanou. Tady rčení „co by za to děti v Africe daly“, dostává trochu jiný rozměr. A i přesto uvažuji o tom, že tu někde nechám jedny své boty a možná i nějaké oblečení.

Vím, že je podivné tady uvažovat o „módě“, ale nedá mi to. Nikde tu nejsou obchody s oblečením jako u nás. Boty, kabelky a věci na sebe se tu prodávají na ulici a snad nic není nové. Všechno vypadá jako vytažené z pytlů, které se dováží do naších second handů. V podstatě každý kus je originál a ženy je dokáží podivně kombinovat s tradičními šátky a klobouky tak, že to nakonec vypadá pěkně. Sem tam je vidět i velmi bizarní výjevy. Třeba velmi bohatou černošskou slečnu v růžových kozačkách, které víc než co jiného, připomínají přeskáče na lyžování. Včera jsem viděla kus uniformy pro mažoretku, péřovou bundu s kožíškem a kus flitrovaného kostýmu nějaké tanečnice. Dnes pro změnu paní, která měla jako sukni uvázaný ručník s Bobem Marlym a drsnou motorkářskou dívku s černým tričkem The Beatles. Ví vůbec, kdo jsou Beatles? Ale to není důležité, má co na sebe a je to moderní. Ovšem nejvíc mě vždy dostanou dámy v podpatcích. Tady, na blátivých ulicích, kde mám strach, že si zvrtnu kotník i v trekových botách.

Typický ruch v ulicích Tuleáru.

Dnes tedy už jen dojedeme do Ifaty a doufám, že budeme v ráji.

Autor: Veronika Janů | úterý 5.7.2016 9:24 | karma článku: 20.55 | přečteno: 365x

Další články blogera

Veronika Janů

Road trip Madagaskar - zamyšlení na závěr

Dnes jsem vstala nějak brzy, asi je to tím, že je dnes poslední den. Zabalím poslední věci a vrátíme auto, které nám neuvěřitelně dobře sloužilo. Zkrátka už jen pár hodin a opustíme Madagaskar.

4.12.2016 v 11:48 | Karma článku: 12.84 | Přečteno: 206 | Diskuse

Veronika Janů

Road trip Madagaskar - zpátky v Taně

Probudila jsem se do zataženého rána a marně přemýšlím, jak nacpu do kufru všechny dárky, které jsem koupila.

13.11.2016 v 9:47 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 248 | Diskuse

Veronika Janů

Road trip Madagaskar - je to blízko!

Člověk by nikdy neměl říkat, že už ho nemůže nic překvapit, a už vůbec ne tady na Madagaskaru. Nevím, za co jsme si to právě dnes zasloužili, ale pravděpodobně jsme byli jen po zásluze potrestáni za dobré skutky.

14.10.2016 v 12:38 | Karma článku: 14.79 | Přečteno: 364 | Diskuse

Veronika Janů

Road trip Madagaskar - co se děje kolem cest

Dnes ráno jsme se probudili doslova v botanické zahradě. Naším cílem pro dnešní den se totiž stal národní park Ranomafana.

3.10.2016 v 11:03 | Karma článku: 20.86 | Přečteno: 326 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jiří Jurčák

Ligurie – Cinque Terre

Cinque Terre je v Itálii něco podobného, jako u nás Telč či Český Krumlov. Historie kam se podíváš, navíc posazená v subtropických zahradách na útesech nad samým mořem.

19.8.2017 v 12:46 | Karma článku: 7.65 | Přečteno: 177 | Diskuse

Ervín Dostálek

Místo báječné k narození - 204: Že nevíte kdo vymyslel matematické znaménko rovná se (=) ?

Na území britského Walesu najdeme množství turisticky atraktivních lokalit. Za návštěvu stojí kromě hradů i zdejší tři národní parky. Prvním navštíveným byl Pembrokeshire Coast National Park a v něm krásné pobřežní městečko Tenby

19.8.2017 v 11:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 76 | Diskuse

Ervín Dostálek

Báječné místo k narození - 203:Prvním navštíveným hradem ve vzpurném Walesu byl Caerphilly

Wales má nejvíc hradů na světě - kolem čtyř stovek. Na konci 13. st. obsadil s konečnou platností Wales anglický král Edward I. a spoutal jej "železným kruhem" královských hradů. Prvním z nich byl hrad Caerphilly 10km od Cardiffu

18.8.2017 v 21:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Korálový miniatlas (III) – Mix 1

Narodili jsme se příliš pozdě na to, abychom mohli v Rudém moři cokoli nového objevit a pojmenovat. Tamní tvorové byli definováni dávno před námi, někteří už v druhé polovině 18. století.

18.8.2017 v 18:05 | Karma článku: 6.96 | Přečteno: 79 | Diskuse

Ervín Dostálek

Místo báječné k narození - 202: Cardiff

Millennium Stadium pro 75 tisíc sedících diváků pro mistrovství světa v ragby i zápasy OH ve fotbalu i vystoupení Madonny a dalších zpěváků a hudebních těles, i hrad, centrum, přístav - to je Cardiff (Caerdydd), metropole Walesu.

18.8.2017 v 8:50 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 73 | Diskuse
Počet článků 50 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 699
Jsem zdravotní laborantka, tato práce mě sice baví, ale daleko radši se věnuji focení. Velice toužím po tom stát se skutečnou fotografkou. Navštívila jsem spoustu zajímavých míst a ráda bych se s ostatními podělila o své postřehy ale hlavně o fotografie. Další mojí velkou láskou je dobré jídlo, ráda zkouším nové věci a nebojím se experimentovat. Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/ https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy http://www.veronikajanu.cz/


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.