Dnešek byl opět naprosto úchvatný. Viděli jsme tolik věcí, že snad ani není možné, že to byl jen jeden den.
Ráno jsme museli vstát brzy, protože už v 7:30 jsme měli sraz s naším průvodcem. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že všechno klapne jak má, ale opravdu ano a tak nic nebránilo tomu, abychom vyjeli. V národním parku jsme chtěli vidět hlavně dvě místa a myslím, že to byla nejlepší volba, jakou jsme mohli udělat. Viděli jsme tak dvě naprosto odlišné lokality až skoro nemůžu uvěřit, že obě byly v rámci jednoho parku nebo dokonce jednoho kontinentu. První nesla název Piscine Naturelle, ale vzhledem k předchozím dešťům nás průvodce upozornil, že se tam koupat nedá, ale je tam nádherný výhled. Měl pravdu, šli jsme mezi skalami a já nevěřila svým očím. Hned po vstupu do parku jsme uviděli skupinu Lemurů kata a prý jsme tak měli obrovské štěstí, protože v těchto místech prý nikdy nebývají. Procházka nebyla nijak zásadně náročná, průvodce nám ukázal spoustu zajímavých rostlin i zvířat a při cestě zpět už jsem dokonce rozeznala strašilky od klacíků a hadí díry.
První lemur ve volné přírodě a to hned za branou národního parku. Měli jsme štěstí :-)
Spousta rozmanitého hmyzu, už ani nevím co byli zač tyhle divné "můry".
Místní kmeny chodí stále do skal pohřbívat své mrtvé. Kolem cesty bylo vidět několik zakrytých vchodů. na hrobky se nesmí ukazovat prstem a nesmí se fotit (takže na fotce žádné nehledejte).
Stromy s "dračí kůží" jako jediné odolají ničivým požárům. Jejich kůra připomíná šupiny.
Najdi strašilku! Náš průvodce je byl schopný vidět ze vzdálenosti několika metrů, trochu ho tajně podezírám, že je tam předem sám rozmístil, aby věděl, kde jsou :-)
Nafotila jsem tu samozřejmě snad tisíc fotek. Kamkoli se člověk podíval byla nějaká nádherná scenérie.
Rozesmátý průvodce, studoval na vysoké škole biologii a místní přírodu prostě miluje. Měli jsme štěstí. Bylo vidět, že ho tahle práce opravdu baví a s radostí odpovídal na všechny naše dotazy a ukazoval veškerý hmyz a rostliny.
Rostlina obsahující velice jedovatý alkaloid. Někdy se jí říká "sebevražedná". Lidé z některých kmenů ji využívají, když chtějí odejít ze světa. Prý je tato smrt velmi rychlá.
Skutečně jsme na Madagaskaru?!
(na panorama můžete kliknout pro větší rozlišení)
Lemurům Kata se libí zejména v této skalní oblasti parku.
Další částí pak bylo Cascade de Nymphe, které bylo pro změnu na dně kaňonu. Byl to v podstatě deštný prales a my šli korytem řeky. Na místě, které je určené i pro stanování jsme měli připravený oběd. Bez nadsázky to bylo to nejlepší jídlo, jaké jsem zatím na Madagaskaru měla. Špíz ze Zebu se zeleninou a rýží a jako dezert ananas. A to celé okořeněné návštěvou rodinky hnědých lemurů, které zejména ananas zvlášť zaujal. Lemuři se samozřejmě nesmějí krmit, vůbec se nás neptali! Přeběhli prostě po stole a sebrali, co se jim hodilo. Michal se jednoho snažil odehnat výhružným máváním tyčky, která zbyla ze špízu, ale lemur rychlejší a zkušeně mu jí sebral.
Špízy ze Zebu.
Boj se zákeřnou lemuřicí.
Byli opravdu blízko!
Když jsme se najedli a já udělala asi milion fotek, pokračovali jsme korytem řeky k vodopádům, kde se dá koupat. Cesta byla dlouhá asi tři kilometry, ale terén tak náročný, že to bylo spíš deset. Na konci nás za odměnu čekala chladivá voda. Z počátku jsem si myslela, že mi ani strach nedovolí do vody vlézt, ale sakra, když už jsem došla a dojela tak daleko! Byla bych blázen, kdybych teď zůstala sedět na břehu. Bylo to skutečně neuvěřitelně příjemné osvěžení před vyčerpávající cestou zpět. Myslím, že jsem dost trénovaný jedinec, ale na konci už jsem toho měla plné zuby a pletly se mi nohy.
Cesta kaňonem k vodopádům nebyla úplná procházka.
Místy jsme se brodili vodou a pískem.
Voda byla chladná, ale opravdu příjemná. S radostí jsem plavala a plavala a pak jsem se málem utopila hrůzou, když jsem si všimla obřích sítí nad mou hlavou, které byly natažené přes celé jezírko...
Tudy jsme se museli doslova prodírat.
Pavouci napravo, pavouci nalevo...
Lemuři napravo, lemuři nalevo :-)
Chilli bird endemit žijící pouze v oblasti kaňonu.
Všichni jsme si pak s chutí dali chladné pivo a koukali na dech beroucí západ slunce.
Dál nás podle původních plánů měl čekat národní park Ranomafana, ale obávám se, že Isalo už nemůže nic překonat. Možná, že opět změním plány a vymyslím nám něco jiného, ale to až zítra u snídaně. Teď už spát!
