Road trip Madagaskar - co se děje kolem cest

3. října 2016

Dnes ráno jsme se probudili doslova v botanické zahradě. Naším cílem pro dnešní den se totiž stal národní park Ranomafana.

Do včerejšího večera jsme byli přesvědčení, že dnes si zaplatíme průvodce a park navštívíme. Není to ale vůbec potřeba, protože deštný prales je doslova všude kolem nás. Stačilo jen jít na procházku do vesnice a mohli jsme si vykoukat oči z té nádhery. Na každém smetišti tu rostly roztodivné květiny a u většiny z nich mamka vykřikovala „jé, tuhle trápím doma v květináči!“ přičemž šlo obvykle o keře větší než my dvě dohromady.

Také jsem jí dvakrát zachránila před zamotáním do pavučiny o velikosti její hlavy s pavoukem velkým jako její obličej. Už se jich snad i přestávám bát a považuji je za celkem hezké. I ubytování bylo jaksi víc otevřené než bych si přála. Zprvu se stálo, že jsou to normální zděné domy, ale pak jsem zjistila, že nemají okenní tabulky, jen dřevěné okenice s dírami. Ještě že je vždycky všude moskytiéra ačkoli až tady jsem zjistila, k čemu vlastně slouží. Tedy nikoli k tomu, aby člověka nepoštípali komáři, ale aby ho poštípalo jen omezené množství komárů vyskytujících se v moskytiéře.

Po snídani jsme se tedy rozhodli udělat si krátkou procházku po pralese, nebo spíš jen tak nahlédnout na některé z mnoha odboček.

Ďáblova tlama, tak nás přivítal národní park Ranomafana

Vlhkost a neuvěřitelná zeleň

Tak přesně tohoto krasavce na sebe mamka málem strhla.

Pro ovoce a různé další plody se místní vydávají přímo do pralesa.

S tím se pojí celkem zajímavý moment, kdy jsme jedním zadním kolem beznadějně uvízli v díře. Všichni jsme podvědomě tušili, že tahle chvíle prostě jednou nastat musí a zatím co se Michal marně pokoušel všemožnými manévry kolo uvolnit, já zatím počítala kolik malgašů je zapotřebí k nadzdvihnutí našeho Pajera. Shodou okolností jel hned kolem člověk, který viděl dvě bílé křepčící ženy kolem auta a zastavil. V jedné ruce držel kus rozjedeného kuřete, obešel auto a kývl na Michala, ať zařadí 4x4. Kolo se samozřejmě jen zběsile točilo, spálená guma smrděla, ale nic. Pak se jednou rukou jen jakoby mimoděk opřel o kapotu, zatímco v druhé ruce stále držel rozjedené kuře, a kolo bylo najednou venku. Celá ta příhoda byla tak rychlá, že to vlastně ani žádná dramatická historka není. Autu se nic nestalo, asi mu budeme muset na konci naší cesty postavit pomník za to všechno, co s námi už zvládlo.

Pak už mohla následovat cesta do našeho známého Antsirabe, po tak dlouhé době jsme úplně zapomněli, jak byla hrozná a že v podstatě neexistovala. Na druhou stranu jsem si mnohem více všímala toho, co se kolem cesty děje. Už jsem se dávno probrala z prvotního kulturního šoku a tak jsem se mohla víc zaměřit na detaily. Kolem cesty se tu totiž odehrává veškerý život. Nejčastější dopravní prostředek tu jsou vlastní nohy, kolo a povoz se zebu. Lidé se tu neustále někam přemisťují a mnohdy se objeví cyklista v místě, kde 50 kilometrů na obě strany není žádné město. Lidé u cesty a na silnici suší rýži, seno a arašídy. Prodávají, co vypěstovali a nebo prostě jen sedí a dívají se na projíždějící auta.

Jen malá ukázka kráterů a výmolů na silnici.

Pokud jsem si loni ve Vietnamu myslela, že na skútru se dá přepravit cokoli, tak malgaši to dovedli k dokonalosti, protože ono „cokoli“ dokážou přepravit na kole. Čtyři lidi na jednom kole nejsou nic divného, stejně jako pytle s rýží, dřevo, kanystry s vodou, živé slepice nebo třeba prase... Většina všech nákladů se tu samozřejmě nosí na hlavě. Ruce jsou totiž potřeba buď k přenášení dětí, nebo dalšího nákladu. Není nic divného vidět tu ženu s košem čehokoli na hlavě, dítětem v šátku na zádech s plnýma rukama dalšího nákladu ať už otepí rýže nebo koše s prádlem.

Ženy tu nosí na hlavách vskutku prapodivné náklady mnohdy odporující zákonům fyziky, například úplně kulatý meloun, kupku cihel případně tašku položenou na bok.

Další zdejší fenomén jsou klacky. Pravděpodobně půjde o nějaký pud z prvobytně pospolné společnosti, ale všichni kluci i muži tu neustále nosí v ruce klacek. Někdy to působí dost výhružně, jindy trochu komicky. V jedné ruce mobil ve druhé rákoska, na hlavě čepice s bambulí, tričko s nápisem Ronaldo a žabky. Začínám mít strach, že mi na naší D1 odteď bude bez lidí kolem cesty smutno.