Road trip Madagaskar - jedeme dál
Ještě poslední procházka při východu slunce.
Musím přiznat, že je to zatím asi nejdrsnější ubytování, jaké jsme měli. Bungalovy až nápadně připomínají malgašské domy uplácané z hlíny. V koupelně, která ani nemá dveře, mě k smrti vyděsila žába, pod stolem jsem našla pavouka a na záchodě žije kolonie mravenců. Vůbec tu žijeme dost v souladu s přírodou. Zjistila jsem například, že v autě pod mojí sedačkou žijí štěnice, které sebou už od začátku úspěšně všude vozíme.
Příliv a odliv je v Tuleáru tak velký, že z přístavu prostě naprosto zmizelo moře.
A zase ti lidé kolem cest... Neustále jsem si připadala jako u nás na vsi o pouti.
na zítřejší den jsme si domluvili celodenní prohlídku parku. Na návštěvu národních parků jsem se těšila úplně nejvíc, ale současně se i nejvíc bojím. Jak jistě už všichni pochopili, strašně se bojím pavouků a v takovém parku jich předpokládám zvýšený výskyt.
Výhledů jsem se nemohla nabažit. První z těchto dvou fotografií je současně asi můj nejoblíbenější snímek, který jsem za celou dobu udělala. Hra světla a stínů v kombinaci s širokou planinou byla dech beroucí.
Současně jsme dnes úplnou náhodou objevili malý zázrak. Cestou nebo spíš necestou, k našim bungalovům, jsme viděli ukazatel „pravá italská pizza“. Původně jsme se tomu jen od srdce zasmáli, ale zvědavost a hlad v nás postupně hlodaly víc a víc a tak jsme se rozhodli toto místo navštívit. O to větší bylo překvapení, když nás v domku se zahradou uvítal pravý a nefalšovaný Ital!! To bylo něco pro Michala. Ihned jsme se dali s pánem do řeči a do teď nemůžu uvěřit tomu, že jsem skutečně na Madagaskaru jedla naprosto dokonalou pizzu, lepší než leckde v Itálii. A opět jsme slyšeli onu známou větu, kterou tu říkají skoro všichni. „Madagaskar je krásná země, jen škoda, že jsou tu malgaši“
Ital s jeho úžasnou pecí a otevřenou kuchyní.
Čekání nám zpříjemnilo naše oblíbené Three Horses beer.
Takhle dobrou pizzu jsem měla snad jen v Neapoli. Při nejbližší cestě na Madagaskar se tu zase budu muset zastavit ;-)
Náš bungalov uplácaný z hlíny.
A žába, která mě tak smrtelně vyděsila. Odnesla jsem jí pak k potůčku, ale druhý den byla v koupelně zase. Pochopila jsem tedy, že ona byla obyvatelkou bungalovu dřív než já, omluvila jsem se jí a už jí nikam nepřenášela.
Zážitek tu přebíjí zážitek a tak srdečný Ital málem úplně zastínil ráno, kdy jsem čekala v autě, než Michal s mamkou vymění peníze v bance. Za tu dobu se u auta zastavilo snad deset lidí, co se pokoušeli vzbudit ve mně co největší lítost, abych jim dala peníze. Bohužel jsem u sebe žádné neměla a o to smutnější bylo se na ty lidi dívat. Na lidi, kteří by pro pár drobných udělali snad cokoli. Musela jsem v jejich očích být naprosto bezcitná, ale nemohla jsem nic dělat a i kdybych chtěla, nemůžu přece nakrmit celý Madagaskar. Nakonec přišel ještě malý asi pětiletý chlapeček. Udělal před autem dvě hvězdy a přemet, oblečený jen v kraťasech, přilepil svůj nos na okénko, kde jsem seděla. Natahoval ke mně ruce a zvědavě si prohlížel vnitřek našeho auta. Myslím, že vlastně ani nežebral, jen byl zvědavý a smutně koukal. Dívala jsem se mu do očí a snažila se alespoň mile usmívat, ale pak jsem si vzpomněla, že mám v taštičce karamelové lízátko. A tak jsem stáhla okénko a zeptala se, jestli ho chce. Ihned po něm chňapnul a vesele odběhl. Ty jeho oči si budu pamatovat už napořád. V takových chvílích ani nefotím, takové okamžiky si nechávám jen pro sebe.
Je zvláštní, kolik radosti může udělat i obyčejná voda. Když jsme dnes projížděli jednou velmi suchou oblastí, viděli jsme dva pasáčky zebu, jak jdou v té výhni po silnici a když jsme je míjeli, jeden z nich si ukázal do pusy a naznačil, že chce pít. Nechce peníze, nežebrá, prostě jen potřebuje pít. Zastavili jsme a dali klukům dvoulitrovou láhev vody. V jejich očích bylo vidět absolutní štěstí. Zdálo se, že ani jeden z nich nečekal, že bychom mohli skutečně zastavit. Když jsme pak odjížděli, ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak chlapec dal ruku s vodou až nad hlavu a radostí vyskočil do vzduchu.
Pokud mě Madagaskar alespoň něco naučil, tak je to neplýtvat vodou. Pokaždé, když se sprchuji, vzpomenu si na malé děti s kanystry na hlavách a snažím se být trochu rychlejší a nepouštět kohoutek naplno.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zahrada Kenrokuen
Ještě na žádné z mých dovolených se mi nepodařilo přibrat, vždycky to bylo spíš naopak, ale Japonsko?!
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - proč se nám líbí Kanazawa
Dnes jsme cestovali doslova po vzoru místních, což znamená s pořádnou svačinou sebou. Na každém nádraží je vždy patro s jídlem, které je vyloženě připravené a určené k tomu, aby si ho člověk vzal sebou na palubu vlaku.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - obyčejný den
Japonsko je vážně podivná země. Určitě už jste slyšeli o takzvaných trainspotterech, tedy o lidech, kteří fotí vlaky
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - posvátná hora
Znáte taková ta vtipná srovnání dvou fotek, kdy u jedné je napsáno „očekávání“ a u druhé „realita“? Tak přesně něco takového jsme dnes zažili na hoře Inari.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první ochutnávka Kjóta
Pokaždé, když si povzdechnu, že už asi nemůže být horší počasí, mi někdo tam nahoře dokáže, že se mýlím. Dnes z nebe padaly doslova proudy vody a teplota klesla pod deset stupňů.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - úvahy ve vlaku
Dnes se počasí konečně trochu umoudřilo, ne snad, že by svítilo sluníčko, to bych chtěla moc, ale neprší. Oproti prvnímu dni dost klesla teplota a já se slzou v oku smutně koukám na všechny šaty, co jsem si vzala s sebou.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - když prší
Dnešní den byl velmi zvláštní. Probudili jsme se do deštivého rána a mlha byla tak hustá, že nebylo vidět ani Tokio sky tree.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zamlžené Nikkó a večerní Unagi
Právě sedím ve vlaku z Nikkó a přemýšlím o všem, co jsem doposud zažila a viděla. Japonsko je opravdu naprosto jiné, než země kde jsem doposud byla.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - rybí trh a mrakodrapy
Některé dny jsou tak krásné, že se mi o ně skoro ani nechce dělit. Ten dnešní začal poměrně brzy, probudili jsme se kolem půl šesté, rozhodli jsme se tedy, že navštívíme neslavnější rybí trh Tsukiji.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - Sakury a šťastné konce
Když jsem odjížděla do Japonska, měla jsem trochu obavy, že možná ani nebudu mít o čem psát. Přece jen je to naprosto kultivovaná a především kulturní země.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první dojmy
Takže opravdu Japonsko. Jsem tady, je to tak a už mi ho nikdo nevezme. Můj splněný sen o sakurách, gejšách a sushi.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zamyšlení na závěr
Dnes jsem vstala nějak brzy, asi je to tím, že je dnes poslední den. Zabalím poslední věci a vrátíme auto, které nám neuvěřitelně dobře sloužilo. Zkrátka už jen pár hodin a opustíme Madagaskar.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zpátky v Taně
Probudila jsem se do zataženého rána a marně přemýšlím, jak nacpu do kufru všechny dárky, které jsem koupila.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - je to blízko!
Člověk by nikdy neměl říkat, že už ho nemůže nic překvapit, a už vůbec ne tady na Madagaskaru. Nevím, za co jsme si to právě dnes zasloužili, ale pravděpodobně jsme byli jen po zásluze potrestáni za dobré skutky.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - co se děje kolem cest
Dnes ráno jsme se probudili doslova v botanické zahradě. Naším cílem pro dnešní den se totiž stal národní park Ranomafana.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - národní park Isalo
Dnešek byl opět naprosto úchvatný. Viděli jsme tolik věcí, že snad ani není možné, že to byl jen jeden den.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - čas na odpočinek
Včerejší i dnešní den jsme zasvětili odpočinku na pláži. Musíme se zregenerovat a načerpat síly na cestu zpět.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - konečně v ráji
Tak jsme se tedy konečně dostali až do nejvzdálenějšího bodu naší cesty. Malého ráje se jménem Ifaty...
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - až do Tuleáru!
Včerejší den byl tak vyčerpávající, že jsem měla sílu už jen lehnout si do postele. Když jsme ráno opustili Fianarantsou, všichni jsme očekávali, že se cesta konečně zlepší, ale nestalo se tak.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - po dálnici RN7
Jsme ve městě Fianarantsoa a já vůbec nevím, čím začít. Ranní procházkou městem? Tím, co všechno jsem dnes po cestě viděla? Nebo tím, že jsme 20 kilometrů jeli dvě hodiny?
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 707x
Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/
https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy
http://www.veronikajanu.cz/