Tentokrát jsme se rozhodli, jak už nadpis napovídá, pro Madagaskar. Ze začátku to celé byl spíš takový vtip a ani jeden z nás nevěřil tomu, že to skutečně uděláme.
Michal totiž dostal k narozeninám stírací mapu světa, kde člověk vždy seškrábe místo, kde byl, podobně jako je tomu na stíracích losech. Zdálo se nám, že naše mapa je zatím velmi málo objevená a chtěli jsme setřít co největší kus. No a tak přišla řeč na Madagaskar... Postupně v nás tahle myšlenka rostla až jsem jednoho dne objednala průvodce, koupila mapu a začala shánět letenky.
Celý Road trip Madagaskar se uskutečnil na přelomu března a dubna, psala jsem zápisky ručně v průběhu naší cesty tak, jak se odehrávala naše dobrodružství a teď je budu postupně přepisovat sem na blog. To jen na vysvětlení pro nově příchozí, kteří mě ještě neznají. V předchozích letech jsem stejným způsobem napsala i dvoje zápisky z Vietnamu a z Mexika. Doufám, že Madagaskar nebude o nic méně zajímavější, hlavně ho hodlám naplnit velkou spoustou fotek, kterých mám tentokrát neuvěřitelnou sbírku.
Tak se hezky posaďte a pojďte to celé zažít s námi!!!
Praha - Istanbul - Antananarivo
Tak jsme právě v Istanbulu na letišti a já stále nemůžu uvěřit tomu, že se to skutečně děje. Že zítra opravdu přistaneme na Madagaskaru, v zemi lemurů a baobabů. Že uvidím jednu z nejúžasnějších zemí světa i s její unikátní faunou a flórou. Že poznám úplně nový svět a ochutnám spoustu dosud nepoznaného. Vlastně vůbec nevím, co mám čekat. Mé pocity jsou dost smíšené, ale převládá zvědavost a trochu adrenalin.
Letos jsme zvolili společnost Turkish Aerolines a zatím jen samá příjemná překvapení. Jídlo lepší než leckde v restauraci a let z Prahy do Istanbulu byl tak krátký, že jsem se ani nestačila pořádně rozkoukat a vypít kávu. Šestihodinové čekání zatím také všichni zvládáme dobře.
říkala, jsem, že jídlo bylo skvělé?
Na tomto místě mě z psaní vyrušila asi pětiletá turecká slečna, kterou nesmírně zaujalo mé plnicí pero a hlavně podivná stopa, kterou nechává na papíře. Uměla asi deset anglických slov a tak jsem vytáhla barevné fixy a chvíli jsme si malovaly. Pak jsem jí půjčila pero a učila jí s ním chvíli psát. Nakonec mi přinesla ochutnat spoustu tureckých dobrot, které měla sebou. Pak ještě chvíli s obdivem okukovala mé náušnice, náramky a růžově nalakované nehty, ale to už byl čas jejich letu a tak jsme se musely rozloučit. Letiště jsou zkrátka zvláštní místa.
šest hodin je dlouhých, ale našli jsme si tiché místečko a svorně usnuli
Teď je 14:42 a my jsme zavření v letadle na Mauriciu. Na Madagaskar se totiž letí právě přes něj, a jak jsem očekávala, skoro všichni tu vystoupili. Zbyla tu s námi jen skupina francouzských teenagerů v tričkách s nápisy „This is Africa“ a „Life for Madagascar“. Ze vzduchu vypadal Mauricius překrásně, ale usoudila jsem, že bych se tu asi unudila. Kromě pláží a plantáží s cukrovou třtinou tu není v podstatě nic. Už se nemůžu dočkat, až vystoupíme v Antananarivu a začne se konečně něco dít.
pohled na Madagaskar ze vzduchu před přistáním
Páni!!! Tak jsme skutečně tady!! Po příletu věci nabraly neuvěřitelný spád, až mě to překvapilo. Tedy, co mě překvapilo skoro nejvíc, bylo to, že chtěli zaplatit za víza. To je také věc, která se tu mění snad každého půl roku. Zaplatili jsme tedy 25 euro a dostali opravdu nádherné vízum do pasu. Na jeho potvrzení se podílelo rekordních 7 osob, přičemž většina jejich práce spočívala jen v přendání pasu z jednoho místa na druhé. Jiný člověk pas oskenoval, další napsal datum, poslední pak dal razítko. Dokonce i s našimi kufry jsme se setkali, čemuž nikdo z nás od začátku moc nevěřil. Ovšem největší překvapení nás čekalo u východu z letiště v podobě pánů z půjčovny aut, kteří pro nás skutečně měli připravené auto. Neuvěřitelné, všechno klaplo na jedničku. To, že na nás nebudou čekat s autem, byla asi naše největší obava, protože jsme se rozhodli jít trochu proti Malgašským pravidlům a půjčili jsme si auto bez řidiče, což se tu normálně nedělá. Auto na nás ale čekalo hned na letišti, takže jsme ho obešli, nafotili a zkontrolovali, abychom zjistili, že nefungují brzdová světla. A další překvapení! „Tak si tedy auto odvezte, neplaťte zálohu a my si vás zítra ráno najdeme a světlo opravíme“
no jo... nesmělo se tu fotit, ale já prostě musela... jít pěšky od letadla přes runway se člověku jen tak nepoštěstí :-) nazvala jsem to "přistání v polích"
vyplňování nezbytných dokumentů, kde jsme museli potvrdit, že jsme zdraví (v té době mi teklo z nosu a každých pět minut jsem dostala záchvat kašle, koukali na mě sice divně, ale byla jsem vpuštěna)
To už nám tedy vůbec nic nebránilo vyrazit hledat ubytování, které jsem nám zamluvila předem přes booking. Po zkušenostech z Mexika jsem si stáhla offline mapu Madagaskaru a věřila, že prostě zadám adresu a pojedeme. Ach ta má naivita. Po zadání adresy jsem zjistila, že ulice neexistuje, čtvrť neexistuje, bod zájmu neexistoval, dokonce ani souřadnice GPS nefungovaly a právě v tuto chvíli jsem si uvědomila, že Madagaskar je prostě úplně jiný level a sama sobě jsem se začala smát. Ubytování jsme našli až za pomoci majitele ubytování, který naštěstí mluvil anglicky a dojel si pro nás až na druhý konec města, kam se nám za dobu bloudění podařilo dostat.
Vlajka Madagaskaru, která se nám "bimbala" před očima celých 2000 kilometrů :-)
připadalo mi, že Antananarivo (Tana) je snad celé na vodě
Cestou mě překvapila opravdová chudoba lidí. Člověk to může stokrát vidět v televizi, ale stejně se ho to jaksi nedotýká. Není to na dosah, není to reálné, ale tady to člověk cítí na vlastní kůži, z každého pohledu místních, který na něm ulpí. Měla jsem chvílemi vyloženě špatný pocit, že my se tu proháníme ve vypůjčeném autě s luxusními mobilními telefony a dostatkem peněz. Ráda bych řekla, že mi tu lidé nepřišli nešťastní, ale byla by to lež. Útrpnost v jejich očích nešlo nevidět…
průjezd městem při bloudění
Po příjezdu do ubytování nastalo další milé překvapení v podobě neuvěřitelně vstřícné a usměvavé paní Fary, která nás vítala jako svou rodinu a s hrdostí ukázala celý dům. Všechno obložené tropickým dřevem v nádherné zahradě! Měli jsme hrozný hlad a tak nás poslala do nejbližší restaurace, sice měla být asijská, ale stejně jsme si tam dali úplně normální zdejší jídlo a hlavně pivo. Asi nás tu považují za hrozné alkoholiky, protože jsme si k večeři objednali tři piva (pro tři) a číšník se nás několikrát zeptal, zda opravdu chceme tři piva, že jsou velká! Měl tak trochu pravdu, velké pivo tu má 650 ml, ale my jsme Češi!
tady se Michal snažil doptat, kde by se asi mohla nacházet adresa, kterou hledáme, ale marně
a tady už nádherný Fara´s guesthouse, kde jsme původně měli strávit jen jednu noc, ale pak se to celé zamotalo (pokračování příště)
proslulé Three horses beer, které nám pravidelně na konci dne zachraňovalo život a zdravý rozum
