Všechno tu trvá mnohem déle než bych čekala a jsem z toho docela nervózní. Začínám mít trochu obavy, jestli vůbec dojedeme až dolů do Tuleáru.
Teď je jedenáct hodin a ještě jsme ani neopustili Tanu. S nadějí, že dnes dojedeme až do národního parku Isalo, jsem se už dávno rozloučila. Teď doufám, že se dostaneme alespoň do města Fianarantsoa, které je od nás momentálně vzdálené asi 500 kilometrů.
Jen výměna peněz v bance je tu operace na hodinu. Také jsme dnes dostali pokutu. Tedy spíš šlo o to dát policistům úplatek, abychom žádnou platit nemuseli. Stálo nás to padesát korun, pro každého z nich. Velmi závažným prohřeškem se jim v našem případě zdálo, že Michal neměl zapnutý pás. Když jsem se pak podívala na ostatní řidiče ve městě, nešlo si nevšimnout, že pás tu nemá zapnutý nikdo, ale chápu, že my jsme bílí.
Ranní pohled na Antananarivo, než jsme se vydali směrem na jih.
Když to tady tak pozoruji, nemohu se ubránit pocitu, že za doby francouzské kolonie, se tu měli lépe. Všechno krásné, co tu je, pochází právě od Francouzů. Jen to dnes chátrá a většina je v dezolátním stavu, místní nic neopravují. Asi mě teď budete nenávidět, ale demokracie této mentalitě evidentně neprospívá. Lidé jsou z velké části nevzdělaní, jak tedy mohou volit? Ani se nezdá, že by po vzdělání toužili. Čiší z nich jakási odevzdanost a nechuť cokoli dělat.
Tohle není skládka, místní suší prádlo absolutně všude.
Výstup i nástup do místních "autobusů" probíhá zásadně za jízdy.
Poté, co jsme dnes 170 kilometrů jeli 3 hodiny, mě přepadla úzkost a čiré zoufalství. Byla jsem při plánování tak naivní!! A to jsem si myslela, kdoví jaké nám nenechávám časové rezervy. Nedojeli jsme ani do Fianarantsoa a museli tak zůstat na půli cesty v Antsirabe. Nemělo smysl trmácet se dál. Chceme už také něco vidět a ne jen sedět v autě.
Vzhled místní krajiny nás všechny velmi překvapil. Celou dobu jsme si představovali spíš deštné pralesy. Místní jich ale bohužel většinu vykáceli a na jejich místě začali pěstovat rýži a chovat dobytek.
Mám hlad, ale jíst se tu nic moc nedá. Jídlo, které se dá koupit u cesty, ve mně vůbec nevzbuzuje důvěru a chuť k jídlu už vůbec ne. Hlavně dohadování se s místními o ceně mě úspěšně odrazuje od toho cokoli chtít ochutnat. Vůbec nejsou akční a než aby se snažili komunikovat, tak raději neprodají vůbec. To je velký rozdíl oproti ostatním místům, kde jsme kdy byli. Všichni se vždycky snažili prodat za každou cenu, ale tady se nikdo ani neusměje, ani nenabídne, tady všichni jen natahují ruku pro almužnu. Ti nejchudší mají nejvíce dětí, čímž se stávají ještě chudšími. Nejběžnější činnost, kterou místní s oblibou provozují, je „zírání u cesty“. Jistě, ti lidé nemají práci, ale mám neodbytný pocit, že jí ani nechtějí, protože se nakonec vždy objeví někdo, kdo jim něco dá zadarmo.
Zatím tu jíme v podstatě jen steaky ze zebu a pijeme pivo. Vlastně to není vůbec špatné, ale moc jiných specialit jsme tu zatím neobjevili. Doufám, že zítra si konečně koupíme nějaké místní ovoce.
Procházka po městě dnes také stála zato. Nejhorší je, že jsme tu snad jediní bílí turisti široko daleko a tak se na nás na ulici sesypali úplně všichni obchodníci a žebráci. Ale my si přece nemůžeme koupit celý Madagaskar! A vlastně ani nechceme. Většina toho, co nabízejí, se nám zkrátka nelíbí a není k ničemu ani jako suvenýr nebo dárek. Je potřeba dávat si pozor hlavně na malé děti, které jsou schopné sáhnout člověku do kapsy. Ale já mám naštěstí oči všude, a tak jsem jednoho malého zlodějíčka pořádně plácla přes ruku a ještě se na něj výhružně zamračila. Byl tak v šoku, že nevydal ani hlásku a rychle pelášil daleko od nás. Při naší toulce jsme také narazili na překrásné nádraží, ale když jsme přišli blíž, bylo jasné, že už je velmi dlouho nefunkční a jen chátrá. Nutno ale přiznat, že Antsirabe vypadá mnohem lépe než hlavní město. Tam jsou všichni nalepení a namačkaní na sobě a i bída lidí mi tam přišla horší.
Všudypřítomné pouss-poussy, nejoblíbenější dopravní prostředek.
Na dvoukolácích se přepravuje prakticky cokoli. Lidé jsou schopni vlastníma rukama přepravit neuvěřitelné náklady.
Budova nádraží v Antsirabe.
Vážka na vánoční hvězdě. Tyhle rostlinky, které u nás známe jen z květináče tu rostly jako veliké keře.
V západu slunce mělo město nádhernou atmosféru.
Budova lázní a hotelu, která jako jedna z mála zůstala v zachovalém stavu.
Západ slunce nad Antsirabe.
Zítra nás tedy čeká přesun dál na jih. Tentokrát jsem nám dala splnitelný limit 300 kilometrů na den. Už teď máme dvoudenní skluz oproti původnímu plánu, ale snad se nakonec dostaneme až k moři a dostane se nám zaslouženého odpočinku u tyrkysové vody.
