Road trip Madagaskar - po dálnici RN7
Příroda se tu člověku před očima mění každých 50 kilomterů a já nevěděla, jestli se dřív dívat vpravo nebo vlevo. Je neuvěřitelné, jak moc zdejší krajina připomíná tu naší. Nebo spíš všechny krajiny, které jsem kdy viděla, dohromady. Chvíli má člověk pocit, že je na Šumavě nebo v Alpách, ale pak spatří palmu nebo rýžové pole. Také „dálnice“ RN7 je mnohem, mnohem horší než všichni čekali a než tvrdila mapa. Měla to být nejhlavnější cesta, kterou Madagaskar má. Páteř, která spojuje celou zemi od severu k jihu. Doufala jsem proto, že je široká alespoň 4 metry a dá se po ní jet minimálně 80 kilometrů v hodině. Ach já naivní!!! Cesta je srovnatelná s cestou na Špindlerovku a měla jsem pocit, jako bychom dnes třikrát za sebou projeli švýcarské pasy. Nejen, že je cesta úzká a rozbitá, ale neustále po ní courají skupiny lidí, zebu a taxibruisery. Obvykle se ani není jak vyhnout. Mnohokrát jsme viděli díru přes celou cestu, připomínající kráter od meteoritu. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak tuto cestu zvládají normální osobní auta, která jsme občas potkali. Když jsem první den na letišti viděla naše auto, říkala jsem si: „Ježiš, taková kráva velká, úplně zbytečná! Vždyť nemáme v plánu jezdit mimo hlavní silnice…“ A dnes jsem si už několikrát řekla: „panebože, děkuji za tohle auto“. Pokud tuhle cestu přežije, na konci mu postavím pomník.
Ranní procházka v Antsirabe. Měla jsem pocit, že místní byli najednou přívětivější než v předchozích dnech a všichni velmi milí.
Kola jsou tu nejdůležitější dopravní prostředek a tak není divu, že se o ně starají a opravují na každém rohu.
Na trhu bylo ráno velmi živo a my si s radostí koupili tašku kaki a skvělý domácí sýr. Chutnal nám tolik, že jsme se tu pro něj zastavili i cestou zpátky.
Po nákupech nastala ještě tradiční návštěva pošty. Posílali jsme snad třicet pohledů na různé kontinenty a světe div se, dorazily úplně všechny!
Typická ukázka dálnice RN7, té lepší části.
Kdekoli jsme zastavili, třeba jen na vyfocení krajiny, okamžitě se k nám ze všech stran začali sbíhat místní. Všichni chtěli pózovat velkému fotoaparátu a dostat pak za to náležitou odměnu.
Měli jsme štěstí na sezónu sklizně rýže, takže všude kolem cest se rýže sušila, mlátila, nosila na hlavách.
Když jsme si mysleli, že o moc horší už to být nemůže, cesta zmizela na 20 kilometrů úplně. Je paradoxní, že nejvíc je cesta rozbitá ve vesnicích a městech a úplně nejvíc před obchody a všude tam, kde někdo něco prodává. Až se člověk nemůže ubránit pocitu, že cestu ničí schválně, aby u jejich krámku člověk musel zpomalit až zastavit a oni mohli snáze obchodovat. Posledních 20 kilometrů už jsme se tomu jen zoufale smáli a modlili se, ať už je konec.
A tady ta horší část cesty...
Také mě překvapilo, jak je Madagaskar hornatá země. Nevím, proč jsem ji ve svých představách měla jako zelenou placku. Každopádně Top Gear by sem měl v nějakém z příštích speciálů určitě zamířit.
Tradiční pohledy z cesty. Jak už jsem psala, viděli jsme ledacos, ale nelze vyfotit všechno :-)
A další typický obrázek. Děti prodávající sezónní ovoce u cesty. Nejdříve jsme netušili, co nabízí právě tyhle děti, ale po ochutnání jsme s překvapením zjistili, že je to vyloupaný Physalis :-)
V této podobě jsem Physalis u nás nikdy neviděla. Byl neuvěřitelně sladký a chutný. Určitě rostl někde divoce v přírodě, ale nám se ho najít nepodařilo.
Do Fianarantsoy jsme tedy dorazili řádně naklepaní a unavení, ale chtěli jsme ještě vidět zdejší vlakové nádraží. Je proslulé hlavně tím, že místní vlak jede úsek 100 kilometrů až 12 hodin. Když jsem dnes ten vlak uviděla, pochopila jsem. Kdybych šla pěšky, byla bych rychlejší, navíc se vlak cestou každou chvíli opravuje. Škoda, že nemáme tolik času, jsem si jistá, že výlet jím, by jistě stál za to!
Při ranním odjezdu vlaku bývá kolem vždy hrozný zmatek, večer tu však nebyla ani noha.
Pak jsme usoudili, že si zasloužíme pořádnou večeři, nejlépe zebu steak. A tak jsme našli celkem přátelsky vyhlížející restauraci, která se chlubila tím, že dělají asi pět druhů steaků. Objednali jsme si tedy tři piva, jídlo a masové taštičky, abychom o 20 minut později zjistili, že žádné steaky nemají. A tak jsme se odebrali na půl hladoví a na půl opilí zpět do našeho hotelu. ŽÍT MADAGASKAR!
Smažené masové pirožky, kterých jsme si měli dát víc :-)
"pan barman" Tomuhle klukovi bylo tak šestnáct a šéfoval dvěma dvanáctiletým servírkám. Za povšimnutí stojí zejména jeho bar složený z limonád a piva :-D
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zahrada Kenrokuen
Ještě na žádné z mých dovolených se mi nepodařilo přibrat, vždycky to bylo spíš naopak, ale Japonsko?!
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - proč se nám líbí Kanazawa
Dnes jsme cestovali doslova po vzoru místních, což znamená s pořádnou svačinou sebou. Na každém nádraží je vždy patro s jídlem, které je vyloženě připravené a určené k tomu, aby si ho člověk vzal sebou na palubu vlaku.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - obyčejný den
Japonsko je vážně podivná země. Určitě už jste slyšeli o takzvaných trainspotterech, tedy o lidech, kteří fotí vlaky
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - posvátná hora
Znáte taková ta vtipná srovnání dvou fotek, kdy u jedné je napsáno „očekávání“ a u druhé „realita“? Tak přesně něco takového jsme dnes zažili na hoře Inari.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první ochutnávka Kjóta
Pokaždé, když si povzdechnu, že už asi nemůže být horší počasí, mi někdo tam nahoře dokáže, že se mýlím. Dnes z nebe padaly doslova proudy vody a teplota klesla pod deset stupňů.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - úvahy ve vlaku
Dnes se počasí konečně trochu umoudřilo, ne snad, že by svítilo sluníčko, to bych chtěla moc, ale neprší. Oproti prvnímu dni dost klesla teplota a já se slzou v oku smutně koukám na všechny šaty, co jsem si vzala s sebou.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - když prší
Dnešní den byl velmi zvláštní. Probudili jsme se do deštivého rána a mlha byla tak hustá, že nebylo vidět ani Tokio sky tree.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zamlžené Nikkó a večerní Unagi
Právě sedím ve vlaku z Nikkó a přemýšlím o všem, co jsem doposud zažila a viděla. Japonsko je opravdu naprosto jiné, než země kde jsem doposud byla.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - rybí trh a mrakodrapy
Některé dny jsou tak krásné, že se mi o ně skoro ani nechce dělit. Ten dnešní začal poměrně brzy, probudili jsme se kolem půl šesté, rozhodli jsme se tedy, že navštívíme neslavnější rybí trh Tsukiji.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - Sakury a šťastné konce
Když jsem odjížděla do Japonska, měla jsem trochu obavy, že možná ani nebudu mít o čem psát. Přece jen je to naprosto kultivovaná a především kulturní země.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první dojmy
Takže opravdu Japonsko. Jsem tady, je to tak a už mi ho nikdo nevezme. Můj splněný sen o sakurách, gejšách a sushi.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zamyšlení na závěr
Dnes jsem vstala nějak brzy, asi je to tím, že je dnes poslední den. Zabalím poslední věci a vrátíme auto, které nám neuvěřitelně dobře sloužilo. Zkrátka už jen pár hodin a opustíme Madagaskar.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zpátky v Taně
Probudila jsem se do zataženého rána a marně přemýšlím, jak nacpu do kufru všechny dárky, které jsem koupila.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - je to blízko!
Člověk by nikdy neměl říkat, že už ho nemůže nic překvapit, a už vůbec ne tady na Madagaskaru. Nevím, za co jsme si to právě dnes zasloužili, ale pravděpodobně jsme byli jen po zásluze potrestáni za dobré skutky.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - co se děje kolem cest
Dnes ráno jsme se probudili doslova v botanické zahradě. Naším cílem pro dnešní den se totiž stal národní park Ranomafana.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - národní park Isalo
Dnešek byl opět naprosto úchvatný. Viděli jsme tolik věcí, že snad ani není možné, že to byl jen jeden den.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - jedeme dál
Tak jsme se dnes ráno rozloučili s mořem i posledním baobabem a vydali se zpět směr Tana. A jak bylo v plánu, zastavili jsme cestou v národním parku Isalo.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - čas na odpočinek
Včerejší i dnešní den jsme zasvětili odpočinku na pláži. Musíme se zregenerovat a načerpat síly na cestu zpět.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - konečně v ráji
Tak jsme se tedy konečně dostali až do nejvzdálenějšího bodu naší cesty. Malého ráje se jménem Ifaty...
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - až do Tuleáru!
Včerejší den byl tak vyčerpávající, že jsem měla sílu už jen lehnout si do postele. Když jsme ráno opustili Fianarantsou, všichni jsme očekávali, že se cesta konečně zlepší, ale nestalo se tak.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 707x
Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/
https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy
http://www.veronikajanu.cz/