Road trip Madagaskar - až do Tuleáru!
Asi hodinu mi bylo do pláče a vyčítala jsem si, kam jsem nás to dotáhla. Vážně mi bylo hrozně úzko a smutno, že jsme zatím neviděli ani baobaby, ani žádnou pořádnou přírodu, nic co by skutečně představovalo Madagaskar. Ale pak jsme konečně přejeli poslední hřeben hor a ukázala se nádherná scenérie skalnatých kopců a vyprahlých planin. Připadala jsem si jako bychom projížděli snad všemi kontinenty. Krajina se naprosto neuvěřitelně měnila s každým kilometrem naší cesty. Ráno to byly Alpy, potom Nevada a Arizona, rozlehlé africké planiny s typickým tvarem stromů a pak i Etiopie, kdy pod jedním stromem seděla celá vesnice se stařešinou uprostřed. Viděli jsme náhorní plošinu, kde 200 kilometrů na obě strany nebylo nic, i malé děti s nafouklými bříšky, co táhly kanystry s vodou… V některých místech jsme měli vyloženě strach zastavit, protože obyvatelé vesnic nevypadali ani trochu přátelsky a kopí v jejich rukou vypadala zlověstně. Několikrát nám pod kola vběhlo stádo Zebu, naštěstí nikdy nedošlo k žádné kolizi. Zvířata a vlastně i lidé, se tu celkem neohroženě vrhají pod kola aut a nemají skoro žádný pud sebezáchovy. Lidský život tu nemá moc vysokou cenu…
Takhle jsme se mnohokrát museli prodírat mezi Zebu.
Typický taxi bruiser narvaný k prasknutí. Ano, i tohle by byl možný způsob dopravy, ale my jsme si raději půjčili auto ;-)
Tyto skály jsme překřtili na "Trosky". :-)
I do těch nejšílenějších kopců Malgaši zdatně šlapali.
Najednou začala být cesta nádherně široká a téměř bez kráterů a tak jsme se rozhodli dojet až do Tuleáru a národní park Isalo navštívit až cestou zpět. Přijeli jsme tedy včera večer úplně vaření (v autě bylo snad 50 °C!!) a také úplně hladoví, protože cestou nebylo kde zastavit. Zachránila nás máslíčka a sýr ještě z letadla, spolu s dva dny starou bagetou.
V noci jsem se pak vzbudila, a bylo mi trochu úzko, když jsem si uvědomila, jak strašně jsem daleko. Vlastně asi úplně nejdál od domova, co jsem kdy byla. Že kdyby se nám včera po cestě něco stalo, asi bychom umřeli horkem. Stovky kilometrů na každou stranu, žádná možnost pomoci. Ten otevřený prostor byl až děsivý.
Museli jsme snad tisíckrát zastavit abych mohla fotit... Nešlo odolat.
Vrak před městem Ilakaka, kde se dodnes těží safíry. Všichni nás ale varovali ať v tom místě rozhodně nezastavujeme, že všichni trpí "zlatou horečkou" a mohlo by to pro nás být nebezpečné.
Úplně první baobaby, které jsme viděli.
Pak už jich bylo jen víc a víc a byly blíž. Ovšem vyfotit je nebylo snadné. Místní už pochopili, jaká je to pro turisty atrakce a tak všude, kde jsou baobaby blízko u cesty je i hromada žebrajících vesničanů, kterým nelze uniknout.
Saliny v okolí Tuleáru. Město je položené tak nízko, že ho téměř zaplavuje slaná voda.
Tuleár je celkem hezké město se širokými bulváry a spoustou pouss-poussů. Tady už je to vyloženě Afrika. Ale lidé jsou tu nějací milejší. Vůbec si tu na ulici nepřipadám ohrožená. Všichni nás zdraví a smějí se, a když vidí velký fotoaparát, chtějí se fotit.
Večer jsme se ještě chvíli bavili s majitelkou hotelu, která nám sama od sebe řekla, že si myslí, že za nadvlády Francouzů bylo místním lépe. Že prostě potřebují tvrdou ruku a ne demokracii. Že když jim někdo říká, co mají dělat, tak je vše v pořádku a funguje to, ale sami si prostě vládnout nedokážou. A co byl další postřeh a velký šok? Že velký problém je humanitární pomoc, která se ve velkém proudí z Evropy. Malgaši se totiž naučili, že nemusí nic dělat, že se nemusí snažit, protože nakonec vždycky něco dostanou. Tady rčení „co by za to děti v Africe daly“, dostává trochu jiný rozměr. A i přesto uvažuji o tom, že tu někde nechám jedny své boty a možná i nějaké oblečení.
Vím, že je podivné tady uvažovat o „módě“, ale nedá mi to. Nikde tu nejsou obchody s oblečením jako u nás. Boty, kabelky a věci na sebe se tu prodávají na ulici a snad nic není nové. Všechno vypadá jako vytažené z pytlů, které se dováží do naších second handů. V podstatě každý kus je originál a ženy je dokáží podivně kombinovat s tradičními šátky a klobouky tak, že to nakonec vypadá pěkně. Sem tam je vidět i velmi bizarní výjevy. Třeba velmi bohatou černošskou slečnu v růžových kozačkách, které víc než co jiného, připomínají přeskáče na lyžování. Včera jsem viděla kus uniformy pro mažoretku, péřovou bundu s kožíškem a kus flitrovaného kostýmu nějaké tanečnice. Dnes pro změnu paní, která měla jako sukni uvázaný ručník s Bobem Marlym a drsnou motorkářskou dívku s černým tričkem The Beatles. Ví vůbec, kdo jsou Beatles? Ale to není důležité, má co na sebe a je to moderní. Ovšem nejvíc mě vždy dostanou dámy v podpatcích. Tady, na blátivých ulicích, kde mám strach, že si zvrtnu kotník i v trekových botách.
Typický ruch v ulicích Tuleáru.
Dnes tedy už jen dojedeme do Ifaty a doufám, že budeme v ráji.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zahrada Kenrokuen
Ještě na žádné z mých dovolených se mi nepodařilo přibrat, vždycky to bylo spíš naopak, ale Japonsko?!
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - proč se nám líbí Kanazawa
Dnes jsme cestovali doslova po vzoru místních, což znamená s pořádnou svačinou sebou. Na každém nádraží je vždy patro s jídlem, které je vyloženě připravené a určené k tomu, aby si ho člověk vzal sebou na palubu vlaku.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - obyčejný den
Japonsko je vážně podivná země. Určitě už jste slyšeli o takzvaných trainspotterech, tedy o lidech, kteří fotí vlaky
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - posvátná hora
Znáte taková ta vtipná srovnání dvou fotek, kdy u jedné je napsáno „očekávání“ a u druhé „realita“? Tak přesně něco takového jsme dnes zažili na hoře Inari.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první ochutnávka Kjóta
Pokaždé, když si povzdechnu, že už asi nemůže být horší počasí, mi někdo tam nahoře dokáže, že se mýlím. Dnes z nebe padaly doslova proudy vody a teplota klesla pod deset stupňů.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - úvahy ve vlaku
Dnes se počasí konečně trochu umoudřilo, ne snad, že by svítilo sluníčko, to bych chtěla moc, ale neprší. Oproti prvnímu dni dost klesla teplota a já se slzou v oku smutně koukám na všechny šaty, co jsem si vzala s sebou.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - když prší
Dnešní den byl velmi zvláštní. Probudili jsme se do deštivého rána a mlha byla tak hustá, že nebylo vidět ani Tokio sky tree.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zamlžené Nikkó a večerní Unagi
Právě sedím ve vlaku z Nikkó a přemýšlím o všem, co jsem doposud zažila a viděla. Japonsko je opravdu naprosto jiné, než země kde jsem doposud byla.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - rybí trh a mrakodrapy
Některé dny jsou tak krásné, že se mi o ně skoro ani nechce dělit. Ten dnešní začal poměrně brzy, probudili jsme se kolem půl šesté, rozhodli jsme se tedy, že navštívíme neslavnější rybí trh Tsukiji.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - Sakury a šťastné konce
Když jsem odjížděla do Japonska, měla jsem trochu obavy, že možná ani nebudu mít o čem psát. Přece jen je to naprosto kultivovaná a především kulturní země.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první dojmy
Takže opravdu Japonsko. Jsem tady, je to tak a už mi ho nikdo nevezme. Můj splněný sen o sakurách, gejšách a sushi.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zamyšlení na závěr
Dnes jsem vstala nějak brzy, asi je to tím, že je dnes poslední den. Zabalím poslední věci a vrátíme auto, které nám neuvěřitelně dobře sloužilo. Zkrátka už jen pár hodin a opustíme Madagaskar.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zpátky v Taně
Probudila jsem se do zataženého rána a marně přemýšlím, jak nacpu do kufru všechny dárky, které jsem koupila.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - je to blízko!
Člověk by nikdy neměl říkat, že už ho nemůže nic překvapit, a už vůbec ne tady na Madagaskaru. Nevím, za co jsme si to právě dnes zasloužili, ale pravděpodobně jsme byli jen po zásluze potrestáni za dobré skutky.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - co se děje kolem cest
Dnes ráno jsme se probudili doslova v botanické zahradě. Naším cílem pro dnešní den se totiž stal národní park Ranomafana.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - národní park Isalo
Dnešek byl opět naprosto úchvatný. Viděli jsme tolik věcí, že snad ani není možné, že to byl jen jeden den.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - jedeme dál
Tak jsme se dnes ráno rozloučili s mořem i posledním baobabem a vydali se zpět směr Tana. A jak bylo v plánu, zastavili jsme cestou v národním parku Isalo.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - čas na odpočinek
Včerejší i dnešní den jsme zasvětili odpočinku na pláži. Musíme se zregenerovat a načerpat síly na cestu zpět.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - konečně v ráji
Tak jsme se tedy konečně dostali až do nejvzdálenějšího bodu naší cesty. Malého ráje se jménem Ifaty...
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - po dálnici RN7
Jsme ve městě Fianarantsoa a já vůbec nevím, čím začít. Ranní procházkou městem? Tím, co všechno jsem dnes po cestě viděla? Nebo tím, že jsme 20 kilometrů jeli dvě hodiny?
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 707x
Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/
https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy
http://www.veronikajanu.cz/