Road trip Madagaskar - až do Tuleáru!

5. 07. 2016 9:24:25
Včerejší den byl tak vyčerpávající, že jsem měla sílu už jen lehnout si do postele. Když jsme ráno opustili Fianarantsou, všichni jsme očekávali, že se cesta konečně zlepší, ale nestalo se tak.

Asi hodinu mi bylo do pláče a vyčítala jsem si, kam jsem nás to dotáhla. Vážně mi bylo hrozně úzko a smutno, že jsme zatím neviděli ani baobaby, ani žádnou pořádnou přírodu, nic co by skutečně představovalo Madagaskar. Ale pak jsme konečně přejeli poslední hřeben hor a ukázala se nádherná scenérie skalnatých kopců a vyprahlých planin. Připadala jsem si jako bychom projížděli snad všemi kontinenty. Krajina se naprosto neuvěřitelně měnila s každým kilometrem naší cesty. Ráno to byly Alpy, potom Nevada a Arizona, rozlehlé africké planiny s typickým tvarem stromů a pak i Etiopie, kdy pod jedním stromem seděla celá vesnice se stařešinou uprostřed. Viděli jsme náhorní plošinu, kde 200 kilometrů na obě strany nebylo nic, i malé děti s nafouklými bříšky, co táhly kanystry s vodou... V některých místech jsme měli vyloženě strach zastavit, protože obyvatelé vesnic nevypadali ani trochu přátelsky a kopí v jejich rukou vypadala zlověstně. Několikrát nám pod kola vběhlo stádo Zebu, naštěstí nikdy nedošlo k žádné kolizi. Zvířata a vlastně i lidé, se tu celkem neohroženě vrhají pod kola aut a nemají skoro žádný pud sebezáchovy. Lidský život tu nemá moc vysokou cenu...

Takhle jsme se mnohokrát museli prodírat mezi Zebu.

Typický taxi bruiser narvaný k prasknutí. Ano, i tohle by byl možný způsob dopravy, ale my jsme si raději půjčili auto ;-)

Tyto skály jsme překřtili na "Trosky". :-)

I do těch nejšílenějších kopců Malgaši zdatně šlapali.

Najednou začala být cesta nádherně široká a téměř bez kráterů a tak jsme se rozhodli dojet až do Tuleáru a národní park Isalo navštívit až cestou zpět. Přijeli jsme tedy včera večer úplně vaření (v autě bylo snad 50 °C!!) a také úplně hladoví, protože cestou nebylo kde zastavit. Zachránila nás máslíčka a sýr ještě z letadla, spolu s dva dny starou bagetou.

V noci jsem se pak vzbudila, a bylo mi trochu úzko, když jsem si uvědomila, jak strašně jsem daleko. Vlastně asi úplně nejdál od domova, co jsem kdy byla. Že kdyby se nám včera po cestě něco stalo, asi bychom umřeli horkem. Stovky kilometrů na každou stranu, žádná možnost pomoci. Ten otevřený prostor byl až děsivý.

Museli jsme snad tisíckrát zastavit abych mohla fotit... Nešlo odolat.

Vrak před městem Ilakaka, kde se dodnes těží safíry. Všichni nás ale varovali ať v tom místě rozhodně nezastavujeme, že všichni trpí "zlatou horečkou" a mohlo by to pro nás být nebezpečné.

Úplně první baobaby, které jsme viděli.

Pak už jich bylo jen víc a víc a byly blíž. Ovšem vyfotit je nebylo snadné. Místní už pochopili, jaká je to pro turisty atrakce a tak všude, kde jsou baobaby blízko u cesty je i hromada žebrajících vesničanů, kterým nelze uniknout.

Saliny v okolí Tuleáru. Město je položené tak nízko, že ho téměř zaplavuje slaná voda.

Tuleár je celkem hezké město se širokými bulváry a spoustou pouss-poussů. Tady už je to vyloženě Afrika. Ale lidé jsou tu nějací milejší. Vůbec si tu na ulici nepřipadám ohrožená. Všichni nás zdraví a smějí se, a když vidí velký fotoaparát, chtějí se fotit.

Večer jsme se ještě chvíli bavili s majitelkou hotelu, která nám sama od sebe řekla, že si myslí, že za nadvlády Francouzů bylo místním lépe. Že prostě potřebují tvrdou ruku a ne demokracii. Že když jim někdo říká, co mají dělat, tak je vše v pořádku a funguje to, ale sami si prostě vládnout nedokážou. A co byl další postřeh a velký šok? Že velký problém je humanitární pomoc, která se ve velkém proudí z Evropy. Malgaši se totiž naučili, že nemusí nic dělat, že se nemusí snažit, protože nakonec vždycky něco dostanou. Tady rčení „co by za to děti v Africe daly“, dostává trochu jiný rozměr. A i přesto uvažuji o tom, že tu někde nechám jedny své boty a možná i nějaké oblečení.

Vím, že je podivné tady uvažovat o „módě“, ale nedá mi to. Nikde tu nejsou obchody s oblečením jako u nás. Boty, kabelky a věci na sebe se tu prodávají na ulici a snad nic není nové. Všechno vypadá jako vytažené z pytlů, které se dováží do naších second handů. V podstatě každý kus je originál a ženy je dokáží podivně kombinovat s tradičními šátky a klobouky tak, že to nakonec vypadá pěkně. Sem tam je vidět i velmi bizarní výjevy. Třeba velmi bohatou černošskou slečnu v růžových kozačkách, které víc než co jiného, připomínají přeskáče na lyžování. Včera jsem viděla kus uniformy pro mažoretku, péřovou bundu s kožíškem a kus flitrovaného kostýmu nějaké tanečnice. Dnes pro změnu paní, která měla jako sukni uvázaný ručník s Bobem Marlym a drsnou motorkářskou dívku s černým tričkem The Beatles. Ví vůbec, kdo jsou Beatles? Ale to není důležité, má co na sebe a je to moderní. Ovšem nejvíc mě vždy dostanou dámy v podpatcích. Tady, na blátivých ulicích, kde mám strach, že si zvrtnu kotník i v trekových botách.

Typický ruch v ulicích Tuleáru.

Dnes tedy už jen dojedeme do Ifaty a doufám, že budeme v ráji.

Autor: Veronika Janů | úterý 5.7.2016 9:24 | karma článku: 21.99 | přečteno: 454x

Další články blogera

Veronika Janů

Tajuplný Nippon - zahrada Kenrokuen

Ještě na žádné z mých dovolených se mi nepodařilo přibrat, vždycky to bylo spíš naopak, ale Japonsko?!

22.4.2018 v 10:22 | Karma článku: 15.46 | Přečteno: 347 | Diskuse

Veronika Janů

Tajuplný Nippon - proč se nám líbí Kanazawa

Dnes jsme cestovali doslova po vzoru místních, což znamená s pořádnou svačinou sebou. Na každém nádraží je vždy patro s jídlem, které je vyloženě připravené a určené k tomu, aby si ho člověk vzal sebou na palubu vlaku.

16.4.2018 v 20:32 | Karma článku: 16.85 | Přečteno: 334 | Diskuse

Veronika Janů

Tajuplný Nippon - obyčejný den

Japonsko je vážně podivná země. Určitě už jste slyšeli o takzvaných trainspotterech, tedy o lidech, kteří fotí vlaky

16.4.2018 v 19:22 | Karma článku: 15.97 | Přečteno: 337 | Diskuse

Veronika Janů

Tajuplný Nippon - posvátná hora

Znáte taková ta vtipná srovnání dvou fotek, kdy u jedné je napsáno „očekávání“ a u druhé „realita“? Tak přesně něco takového jsme dnes zažili na hoře Inari.

2.4.2018 v 8:52 | Karma článku: 17.58 | Přečteno: 440 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Hurt

Na Staromáku jak na horách, jen bez sněhu

Chcete si udělat výlet do Prahy? No jasně, že jo. Praha je krásné město. Je zde spousta památek a pěkných míst, které stojí za to je navštívit.

10.12.2018 v 15:42 | Karma článku: 12.02 | Přečteno: 196 | Diskuse

Michal Tříska

Vánoční trhy - Český Krumlov

Projděte se malebnými uličkami středového města, které jsou vánočně ozdobeny a na místním náměstí si pak vychutnejte tradiční adventní trhy.

10.12.2018 v 13:10 | Karma článku: 12.08 | Přečteno: 297 | Diskuse

Jan Tomášek

Vzpomínky na Teplice

Takový malý návrat v čase do dob, když Hadí lázně ještě byly v provozu a vařilo se zde výborné rizoto.

10.12.2018 v 1:43 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 245 | Diskuse

Jan Tomášek

Adventní sobota v Zubří

V sobotním výletu nastala sice neplánovaná změna, ale i tak dojem z cesty lze označit jako příznivý.

9.12.2018 v 4:01 | Karma článku: 6.85 | Přečteno: 124 | Diskuse

Michal Tříska

Vánoční trhy - Ústí nad Labem

Vydejte se užít si Ústecké Vánoce, který nabízí trhy na několika místech a pořádají k ním bohatý doprovodný program.

8.12.2018 v 9:32 | Karma článku: 8.66 | Přečteno: 335 | Diskuse
Počet článků 61 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 679
Jsem zdravotní laborantka, tato práce mě sice baví, ale daleko radši se věnuji focení. Velice toužím po tom stát se skutečnou fotografkou. Navštívila jsem spoustu zajímavých míst a ráda bych se s ostatními podělila o své postřehy ale hlavně o fotografie. Další mojí velkou láskou je dobré jídlo, ráda zkouším nové věci a nebojím se experimentovat. Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/ https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy http://www.veronikajanu.cz/

Najdete na iDNES.cz