Tak jsme se tedy konečně dostali až do nejvzdálenějšího bodu naší cesty. Malého ráje se jménem Ifaty...
Průvodce nás strašil, že 26 kilometrů z Tuleáru se jede hodinu, kvůli nezpevněné cestě, ale tentokrát jsme měli štěstí. Číňané totiž pochopili, že Madagaskar je místo, kam by se dalo expandovat a začít podnikat a tak mezi Tuleárem a Ifaty začali budovat pořádnou cestu. Zatím je jen uválcovaná a pořád ve výstavbě, ale je to úžasný pokrok. Dalším krokem ještě bude udělat ze zdejšího letiště opět mezinárodní a postavit pár pořádných rezortů. Zejména to letiště by tady tomu výrazně pomohlo. Včera v hotelu jsme byli úplně jediní ubytovaní, většina ostatních hotelů byla zavřená. Nebála bych se tvrdit, že jsme snad byli i jediní turisti ve městě vůbec.
Ráno před odjezdem jsme se šly s mamkou ještě tradičně projít městem. Brzy ráno totiž člověk vidí to nejzajímavější. To je ve městě nejvíc živo a nejlépe se fotí. Tato fotka je důkazem toho, že Malgaši nic nevyhazují a všechno znovu nějakým způsobem zužitkují.
Místní masna. Škoda že na fotkách nejsou vidět ta hejna much, která se všude vznášela. Celkem se divím, že nám ze zdejší stravy nikdy nic nebylo...
Už když jsem tuhle fotku vyfotila, věděla jsem, že to bude jedna z mých nejoblíbenějších.
Holky v prádelně. Moje přání vyfotit si je je hrozně pobavilo a poprvé jsem se setkala s tím, že pár z nich se vyloženě fotit nechtělo a odešly ze scény.
Autobusy se tu běžně plní lidmi a věcmi až k prasknutí.
Také je běžné, že se autobus opravuje zatímco lidé nastupují. Nikdy není jisté, jestli skutečně odjede (a dojede), ale tím si nikdo hlavu neláme, tady čas nehraje roli.
Tři kufry a jedno auto působily na hotelovém parkovišti hodně opuštěně.
A tady už zastávka na focení cestou do vesnice Ifaty.
Agáve, mangrovy, písečná duna a moře...
Slané jezero působilo trochu zlověstně.
Odbočka k našemu "hotelu". tady si paradoxně naše navigace věděla rady a dovedla nás bez problémů na místo.
Je to tu překrásné a já jsem hrozně nešťastná, protože jsem dostala prudkou alergickou reakci na sluníčko. Jistě za to mohou antibiotika, která bereme jako profylaxi kvůli malárii. Byla jsem ve vodě snad jen deset minut a celé tělo mám jako v ohni. Hlavně ruce a prsty. Je to šílené, jako by se mě slunce rozhodlo sežrat, jako bych měla na rukou rozžhavené uhlí. A já tolik chci jít ven prozkoumávat okolí! Domluvili jsme na zítra šnorchlování a já se už teď bojím, jak to zvládnu. Hodina tam, hodina šnorchlování a hodina zpět… a já mám problém přejít jen mezi stíny. Alespoň, že už mě opouští rýma a kašel. Mám pocit, že právě můj kašel místní dost znervózňuje. Koukají na mě jako bych měla minimálně tuberu, nachlazení tu asi neznají.
Takhle nás přivítala hotelová pláž
Tradiční pirogy, vydlabané z jednoho kusu balzového dřeva.
Při dnešní 26 kilometrů dlouhé cestě nás opět zastavovali zvědaví policisté, dnes tedy jen jednou, včera si pětkrát. Vždycky jsou hrozně zvědaví, zkoumají Michalův mezinárodní řidičský průkaz, ptají se, jestli mluvíme malgašsky a ti nejzvědavější chtějí vidět i pasy a pak se zoufale snaží přečíst naše jména.
