Tak jsme se dnes ráno rozloučili s mořem i posledním baobabem a vydali se zpět směr Tana. A jak bylo v plánu, zastavili jsme cestou v národním parku Isalo.
Ještě poslední procházka při východu slunce.
Musím přiznat, že je to zatím asi nejdrsnější ubytování, jaké jsme měli. Bungalovy až nápadně připomínají malgašské domy uplácané z hlíny. V koupelně, která ani nemá dveře, mě k smrti vyděsila žába, pod stolem jsem našla pavouka a na záchodě žije kolonie mravenců. Vůbec tu žijeme dost v souladu s přírodou. Zjistila jsem například, že v autě pod mojí sedačkou žijí štěnice, které sebou už od začátku úspěšně všude vozíme.
Příliv a odliv je v Tuleáru tak velký, že z přístavu prostě naprosto zmizelo moře.
A zase ti lidé kolem cest... Neustále jsem si připadala jako u nás na vsi o pouti.
na zítřejší den jsme si domluvili celodenní prohlídku parku. Na návštěvu národních parků jsem se těšila úplně nejvíc, ale současně se i nejvíc bojím. Jak jistě už všichni pochopili, strašně se bojím pavouků a v takovém parku jich předpokládám zvýšený výskyt.
Výhledů jsem se nemohla nabažit. První z těchto dvou fotografií je současně asi můj nejoblíbenější snímek, který jsem za celou dobu udělala. Hra světla a stínů v kombinaci s širokou planinou byla dech beroucí.
Současně jsme dnes úplnou náhodou objevili malý zázrak. Cestou nebo spíš necestou, k našim bungalovům, jsme viděli ukazatel „pravá italská pizza“. Původně jsme se tomu jen od srdce zasmáli, ale zvědavost a hlad v nás postupně hlodaly víc a víc a tak jsme se rozhodli toto místo navštívit. O to větší bylo překvapení, když nás v domku se zahradou uvítal pravý a nefalšovaný Ital!! To bylo něco pro Michala. Ihned jsme se dali s pánem do řeči a do teď nemůžu uvěřit tomu, že jsem skutečně na Madagaskaru jedla naprosto dokonalou pizzu, lepší než leckde v Itálii. A opět jsme slyšeli onu známou větu, kterou tu říkají skoro všichni. „Madagaskar je krásná země, jen škoda, že jsou tu malgaši“
Ital s jeho úžasnou pecí a otevřenou kuchyní.
Čekání nám zpříjemnilo naše oblíbené Three Horses beer.
Takhle dobrou pizzu jsem měla snad jen v Neapoli. Při nejbližší cestě na Madagaskar se tu zase budu muset zastavit ;-)
Náš bungalov uplácaný z hlíny.
A žába, která mě tak smrtelně vyděsila. Odnesla jsem jí pak k potůčku, ale druhý den byla v koupelně zase. Pochopila jsem tedy, že ona byla obyvatelkou bungalovu dřív než já, omluvila jsem se jí a už jí nikam nepřenášela.
Zážitek tu přebíjí zážitek a tak srdečný Ital málem úplně zastínil ráno, kdy jsem čekala v autě, než Michal s mamkou vymění peníze v bance. Za tu dobu se u auta zastavilo snad deset lidí, co se pokoušeli vzbudit ve mně co největší lítost, abych jim dala peníze. Bohužel jsem u sebe žádné neměla a o to smutnější bylo se na ty lidi dívat. Na lidi, kteří by pro pár drobných udělali snad cokoli. Musela jsem v jejich očích být naprosto bezcitná, ale nemohla jsem nic dělat a i kdybych chtěla, nemůžu přece nakrmit celý Madagaskar. Nakonec přišel ještě malý asi pětiletý chlapeček. Udělal před autem dvě hvězdy a přemet, oblečený jen v kraťasech, přilepil svůj nos na okénko, kde jsem seděla. Natahoval ke mně ruce a zvědavě si prohlížel vnitřek našeho auta. Myslím, že vlastně ani nežebral, jen byl zvědavý a smutně koukal. Dívala jsem se mu do očí a snažila se alespoň mile usmívat, ale pak jsem si vzpomněla, že mám v taštičce karamelové lízátko. A tak jsem stáhla okénko a zeptala se, jestli ho chce. Ihned po něm chňapnul a vesele odběhl. Ty jeho oči si budu pamatovat už napořád. V takových chvílích ani nefotím, takové okamžiky si nechávám jen pro sebe.
Je zvláštní, kolik radosti může udělat i obyčejná voda. Když jsme dnes projížděli jednou velmi suchou oblastí, viděli jsme dva pasáčky zebu, jak jdou v té výhni po silnici a když jsme je míjeli, jeden z nich si ukázal do pusy a naznačil, že chce pít. Nechce peníze, nežebrá, prostě jen potřebuje pít. Zastavili jsme a dali klukům dvoulitrovou láhev vody. V jejich očích bylo vidět absolutní štěstí. Zdálo se, že ani jeden z nich nečekal, že bychom mohli skutečně zastavit. Když jsme pak odjížděli, ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak chlapec dal ruku s vodou až nad hlavu a radostí vyskočil do vzduchu.
Pokud mě Madagaskar alespoň něco naučil, tak je to neplýtvat vodou. Pokaždé, když se sprchuji, vzpomenu si na malé děti s kanystry na hlavách a snažím se být trochu rychlejší a nepouštět kohoutek naplno.
