Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Road trip Madagaskar - co se děje kolem cest

3. 10. 2016 11:03:49
Dnes ráno jsme se probudili doslova v botanické zahradě. Naším cílem pro dnešní den se totiž stal národní park Ranomafana.

Do včerejšího večera jsme byli přesvědčení, že dnes si zaplatíme průvodce a park navštívíme. Není to ale vůbec potřeba, protože deštný prales je doslova všude kolem nás. Stačilo jen jít na procházku do vesnice a mohli jsme si vykoukat oči z té nádhery. Na každém smetišti tu rostly roztodivné květiny a u většiny z nich mamka vykřikovala „jé, tuhle trápím doma v květináči!“ přičemž šlo obvykle o keře větší než my dvě dohromady.

Také jsem jí dvakrát zachránila před zamotáním do pavučiny o velikosti její hlavy s pavoukem velkým jako její obličej. Už se jich snad i přestávám bát a považuji je za celkem hezké. I ubytování bylo jaksi víc otevřené než bych si přála. Zprvu se stálo, že jsou to normální zděné domy, ale pak jsem zjistila, že nemají okenní tabulky, jen dřevěné okenice s dírami. Ještě že je vždycky všude moskytiéra ačkoli až tady jsem zjistila, k čemu vlastně slouží. Tedy nikoli k tomu, aby člověka nepoštípali komáři, ale aby ho poštípalo jen omezené množství komárů vyskytujících se v moskytiéře.

Po snídani jsme se tedy rozhodli udělat si krátkou procházku po pralese, nebo spíš jen tak nahlédnout na některé z mnoha odboček.

Ďáblova tlama, tak nás přivítal národní park Ranomafana

Vlhkost a neuvěřitelná zeleň

Tak přesně tohoto krasavce na sebe mamka málem strhla.

Pro ovoce a různé další plody se místní vydávají přímo do pralesa.

S tím se pojí celkem zajímavý moment, kdy jsme jedním zadním kolem beznadějně uvízli v díře. Všichni jsme podvědomě tušili, že tahle chvíle prostě jednou nastat musí a zatím co se Michal marně pokoušel všemožnými manévry kolo uvolnit, já zatím počítala kolik malgašů je zapotřebí k nadzdvihnutí našeho Pajera. Shodou okolností jel hned kolem člověk, který viděl dvě bílé křepčící ženy kolem auta a zastavil. V jedné ruce držel kus rozjedeného kuřete, obešel auto a kývl na Michala, ať zařadí 4x4. Kolo se samozřejmě jen zběsile točilo, spálená guma smrděla, ale nic. Pak se jednou rukou jen jakoby mimoděk opřel o kapotu, zatímco v druhé ruce stále držel rozjedené kuře, a kolo bylo najednou venku. Celá ta příhoda byla tak rychlá, že to vlastně ani žádná dramatická historka není. Autu se nic nestalo, asi mu budeme muset na konci naší cesty postavit pomník za to všechno, co s námi už zvládlo.

Pak už mohla následovat cesta do našeho známého Antsirabe, po tak dlouhé době jsme úplně zapomněli, jak byla hrozná a že v podstatě neexistovala. Na druhou stranu jsem si mnohem více všímala toho, co se kolem cesty děje. Už jsem se dávno probrala z prvotního kulturního šoku a tak jsem se mohla víc zaměřit na detaily. Kolem cesty se tu totiž odehrává veškerý život. Nejčastější dopravní prostředek tu jsou vlastní nohy, kolo a povoz se zebu. Lidé se tu neustále někam přemisťují a mnohdy se objeví cyklista v místě, kde 50 kilometrů na obě strany není žádné město. Lidé u cesty a na silnici suší rýži, seno a arašídy. Prodávají, co vypěstovali a nebo prostě jen sedí a dívají se na projíždějící auta.

Jen malá ukázka kráterů a výmolů na silnici.

Pokud jsem si loni ve Vietnamu myslela, že na skútru se dá přepravit cokoli, tak malgaši to dovedli k dokonalosti, protože ono „cokoli“ dokážou přepravit na kole. Čtyři lidi na jednom kole nejsou nic divného, stejně jako pytle s rýží, dřevo, kanystry s vodou, živé slepice nebo třeba prase... Většina všech nákladů se tu samozřejmě nosí na hlavě. Ruce jsou totiž potřeba buď k přenášení dětí, nebo dalšího nákladu. Není nic divného vidět tu ženu s košem čehokoli na hlavě, dítětem v šátku na zádech s plnýma rukama dalšího nákladu ať už otepí rýže nebo koše s prádlem.

Ženy tu nosí na hlavách vskutku prapodivné náklady mnohdy odporující zákonům fyziky, například úplně kulatý meloun, kupku cihel případně tašku položenou na bok.

Další zdejší fenomén jsou klacky. Pravděpodobně půjde o nějaký pud z prvobytně pospolné společnosti, ale všichni kluci i muži tu neustále nosí v ruce klacek. Někdy to působí dost výhružně, jindy trochu komicky. V jedné ruce mobil ve druhé rákoska, na hlavě čepice s bambulí, tričko s nápisem Ronaldo a žabky. Začínám mít strach, že mi na naší D1 odteď bude bez lidí kolem cesty smutno.

cestou jsme si nakoupili pár mandarinek

a arašídů

a dárků domů :-) tady to bylo obzvlášť náročné...

Při dopravě nákladu se zapojují i ti nejmenší

Autor: Veronika Janů | pondělí 3.10.2016 11:03 | karma článku: 21.95 | přečteno: 368x


Další články blogera

Veronika Janů

Tajuplný Nippon - zahrada Kenrokuen

Ještě na žádné z mých dovolených se mi nepodařilo přibrat, vždycky to bylo spíš naopak, ale Japonsko?!

22.4.2018 v 10:22 | Karma článku: 15.46 | Přečteno: 324 | Diskuse

Veronika Janů

Tajuplný Nippon - proč se nám líbí Kanazawa

Dnes jsme cestovali doslova po vzoru místních, což znamená s pořádnou svačinou sebou. Na každém nádraží je vždy patro s jídlem, které je vyloženě připravené a určené k tomu, aby si ho člověk vzal sebou na palubu vlaku.

16.4.2018 v 20:32 | Karma článku: 16.85 | Přečteno: 316 | Diskuse

Veronika Janů

Tajuplný Nippon - obyčejný den

Japonsko je vážně podivná země. Určitě už jste slyšeli o takzvaných trainspotterech, tedy o lidech, kteří fotí vlaky

16.4.2018 v 19:22 | Karma článku: 15.97 | Přečteno: 325 | Diskuse

Veronika Janů

Tajuplný Nippon - posvátná hora

Znáte taková ta vtipná srovnání dvou fotek, kdy u jedné je napsáno „očekávání“ a u druhé „realita“? Tak přesně něco takového jsme dnes zažili na hoře Inari.

2.4.2018 v 8:52 | Karma článku: 17.58 | Přečteno: 428 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Lukáš Otys

Nesnesitelná lehkost cestování v milované i nenáviděné EU

Letos se mi poštěstilo, že jsem mohl cestovat více, než je pro mě obvyklé a navštívil tak Anglii, Španělsko a mou oblíbenou Itálii.

15.8.2018 v 14:22 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 64 |

Eva Hauserová

Na skok v Dublinu

Protože evropské setkání přívrženců permakultury se letos v létě konalo v Irsku, jako obvykle jsem k tomu přidala dva dny turistiky – a počátkem srpna jsem vyrazila do Dublinu.

15.8.2018 v 9:04 | Karma článku: 5.39 | Přečteno: 192 | Diskuse

Mirek Matyáš

NORSKÁ ODYSSEA prolog

Malý seriál o tom, jak jsem jel do Norska vyzkoušet si tu elektromobilitu, podívat se na festival a tak.

15.8.2018 v 1:01 | Karma článku: 8.99 | Přečteno: 332 | Diskuse

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Uyuni a okolí

Tentokrát vás Avokádův a Jackův deník zavede až na nekonečnou plochu Salaru de Uyuni, zjistíte, jak se zachraňuje karavan zapadlý až po podvozek v rozbředlé soli a dozvíte se něco málo o karnevalu probíhajícím ve městě.

14.8.2018 v 10:00 | Karma článku: 11.06 | Přečteno: 252 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Není číslo, jako číslo (Jak jsme letěli do Turecka díl druhý)

Po dvou hodinách letu jsme si na hodinkách posunuli ručičky o hodinu víc. Letadlo nás vyplivlo přes tunýlek do letištní haly, kde jsme splynuli s davem a nechali se „vést“ k pasové kontrole.

14.8.2018 v 9:00 | Karma článku: 15.67 | Přečteno: 922 | Diskuse
Počet článků 61 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 671
Jsem zdravotní laborantka, tato práce mě sice baví, ale daleko radši se věnuji focení. Velice toužím po tom stát se skutečnou fotografkou. Navštívila jsem spoustu zajímavých míst a ráda bych se s ostatními podělila o své postřehy ale hlavně o fotografie. Další mojí velkou láskou je dobré jídlo, ráda zkouším nové věci a nebojím se experimentovat. Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/ https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy http://www.veronikajanu.cz/




Najdete na iDNES.cz