Road trip Madagaskar - je to blízko!

Člověk by nikdy neměl říkat, že už ho nemůže nic překvapit, a už vůbec ne tady na Madagaskaru. Nevím, za co jsme si to právě dnes zasloužili, ale pravděpodobně jsme byli jen po zásluze potrestáni za dobré skutky.

Den začal naprosto ukázkově v hotelu v Antsirabe, kde jsme spali už cestou dolů do Tuleáru. Dali jsme si skvělou snídani a vydali se do města nakoupit poslední zbytky suvenýrů. Nakonec se nám podařilo sehnat i čerstvou vanilku a zelený čaj. Všechny děti před supermarketem jsme obdarovali čokoládou a žebračku na pumpě celkem vysokou částkou peněz. Byla neděle a my měli téměř sváteční náladu. Ještě jsme na trhu koupili sýr a ovoce a rozhodli jsme se vydat na výlet do nedalekého města, kde měly být vodopády. Ani jsme neměli představu, jak jsou velké a jak vlastně vypadají, ale byli jsme zvědaví a chtěli využít toho, že máme dost času.

Ráno na trhu mi opět poskytlo prostor se fotograficky vyřádit.

Nákup divoké vanilky. Lusky byly tlusté jako prst a neuvěřitelně voňavé a vláčné

Když jsme dojeli do města Befato, nevěděli jsme, kam máme jet, a žádný ukazatel tu pochopitelně nebyl. No co, zkusíme strážníka! Ten ale samozřejmě neuměl ani anglicky ani francouzsky a tak nám moc nepomohl. V tom se k autu přihnala paní ve slaměném klobouku (z počátku jsem si tedy pohlavím nebyla úplně jistá) a že je prý průvodkyně a umí anglicky. No... Ukázala nám směr na kopec a my jeli. Ovšem než jsme stihli vystoupit z auta, už jsme jí měli opět v zádech a že je to kousek, že je průvodkyně a že nás tam zavede. Asi tak po třech stech metrech jsme pochopili, že anglicky neumí. Po dalších třech stech metrech jsme zjistili, že vlastně neumí ani francouzsky a že opakuje to samé pořád dokola. Navíc jí přišlo nesmírně vtipné, že mám fóbii z pavouků a že spěcháme a nemáme čas. To byl podle mě základní problém celého dnešního šílenství. Paní nechápala, že máme jen velmi omezené množství času, neuměla číslovky a 20 kilometrů je pro ni „blízko“.

Vulkanické jezero v městečku jménem Befato.

A tady už kráčíme lapeni šílenou ženou v klobouku

Asi po kilometru chůze na ostrém poledním slunci mezi rýžovými poli jsme začali být celkem nervózní, protože jsme neviděli ani řeku natož vodopád a věděli jsme, že nás ještě čeká cesta zpět do Antsirabe a následně do Tany. Navíc jsme na nějaké chození terénem nebyli připravení. Paní jen neustále ukazovala na kopec a že tam to je... Přebrodili jsme tedy ještě pár rýžových polí a říčku, ale nikde nic. Byli jsme už opravdu naštvaní, ale paní nás neustále ujišťovala, že je to kousek. V průběhu nám s úsměvem ukazovala různé plodiny a představovala všem lidem, které jsme potkali. To už jsme měli za sebou dobrých pět kilometrů. Michal utopil boty a roztrhl si kalhoty při prolézání mezi kaktusy a já za sebou měla už několik hysterických záchvatů z pavouků, kteří byli jaksi blíž a blíž „cestě“, kterou jsme procházeli.

Pak jsme konečně viděli místní vodopád a já nevěděla, jestli se mám smát nebo plakat, protože za tu cestu to prostě nestálo (a to jsem ještě neměla ani tušení, co nás čeká cestou zpět). Museli jsme se několikrát škrábat do kopce doslova jako kamzíci po všech čtyřech mezi agávemi a pavučinami. Pak nás paní s úsměvem vedla dál a dál mezi poli, ovšem úplně na druhou stranu od vesnice a auta. Naše pocity nelze popsat jinak než jako čiré zoufalství. Skoro už jsem nevěřila, že naše auto ještě někdy uvidím. Snažili jsme se jí dát velice důrazně najevo, že se nám to nelíbí!!! A že auto je úplně na opačnou stranu! Nic naplat. Údolí jsme museli obejít a následovat jí. Skoro už jsem si představovala, jak brodím ta pole napříč, ale nakonec jsem se přepla do jakéhosi zenového módu a myslela na to, že to jednou musí skončit, že to nějak zvládnu. Nějakým zázrakem naštěstí napadlo Michala s mamkou vzít láhev vody, takže jsme alespoň nebyli dehydratovaní úplně. V zoufalství už jsem zapla i navigaci v mobilu, protože jsem té šílené ženě přestala věřit, že nás vede zpět.

Konečně řeka! Jako jo, výhled byl hezký, ale doufali jsme že návštěva vodopádů nám zabere maximálně hodinu a ne půl dne.

Všudypřítomní "golden spiders" mě dodnes děsí v nočních můrách. Byli tak velcí, že úplně slyším cvakání těch jejich kostěných nožiček po podlaze. A nejzrůdnější je představa, že se mi zamotá do vlasů.

VODOPÁD! Sláva!

Výrazy jejich tváří jistě nepotřebují komentář.

Došli jsme až do vedlejší vesnice, kde na nás všichni zírali jako na zjevení a paní si nás pyšně vedla a všem ukazovala "to jsou moji turisti".

Celá procházka nakonec měla asi 20 kilometrů. Za normálních okolností by to nejspíš nebylo špatné, ale my s tím nepočítali a hlavně NECHTĚLI. Celou dobu jsem si cítila bezmocná a naštvaná. Tak naštvaná, že jsem bojkotovala i focení ačkoli jsem mohla udělat spoustu zajímavých fotek. Prostě jsem nějak vnitřně nemohla. Cítila jsem se podvedená a zneužitá a zařekla se, že té ženě nic nezaplatíme. To jsme samozřejmě nedodrželi a něco jí dali. Když viděla, jak jsme zničení, tak myslím, že sama pochopila, že tohle prostě nezvládla. Navíc jsme se pohybovali po místech, která byla opravdu nebezpečná, balancovali jsme několikrát nad propastí a skutečně se nám velmi snadno mohlo něco stát.

Všem nám trvalo dobrých 30 minut, než jsme začali vydávat nějaká rozumnější slova než jen:  „ach“, „sakra“, „no ty vole“, „au“, „to bylo“, „ta se snad“ a nejčastěji „proklínám“.

Za dalších dvacet minut mi jí začalo být líto. Ve výsledku jsme jí všichni v myšlenkách odpustili, protože to vlastně vůbec nemyslela špatně. Jen to celé neodhadla a přecenila jak své průvodcovské schopnosti, tak naše síly. Samozřejmě jsme vůbec nebyli namazaní krémem na opalování a neměli ani nic na hlavu. Když jsme pak v Taně vystoupili z auta, paní u které jsme měli zamluvené ubytování se nás skoro lekla. Celí zablácení, spálení, vaření...  Prohlásila, že dnes jsme jejími hosty a jen nevěřícně kroutila hlavou.