Dnes jsem vstala nějak brzy, asi je to tím, že je dnes poslední den. Zabalím poslední věci a vrátíme auto, které nám neuvěřitelně dobře sloužilo. Zkrátka už jen pár hodin a opustíme Madagaskar.
Prvních pár dní jsem byla přesvědčená, že už se sem nikdy nevrátím. Ale pak jsem vstřebala počáteční šok a začala používat slova jako: „až sem pojedeme příště“ „příště musíme“ „příště už budeme vědět“ „příště chci“. Asi se sem nevrátíme hned příští rok, jako tomu bylo u Vietnamu, ale jednou určitě ano.
Madagaskar je místo, které si člověka nezíská hned. Na první pohled je děsivý, špinavý, smutný a zamračený. Cestou na jih jsem nechápala logiku a filosofii místních a neuvěřitelně mě rozčilovalo, že pořád někdo chodil kolem hlavní silnice a my tak nemohli jet rychleji. Ale jakoby se u moře v ráji Ifaty něco změnilo a nám přešlo do krve místní „mora mora“, což se dá přeložit asi jako „hlavně vše v klidu, žádný spěch“. Malgaši tohle úsloví používají neustále a naprosto dokonale vystihuje jejich mentalitu. A tak cestou zpět z jihu do Tany mi už Madagaskar vůbec nepřipadal smutný ani špinavý a už vůbec ne smutný. Jsme prostě bílí vazahové a Malgaši se nás víc než co jiného bojí. Ale stačí se na ně mile usmát a pozdravit v jejich řeči, zamávat nebo ukázat úctu a roztají.
Madagaskar nás tedy naučil nespěchat a smířit se se vším, co přijde. Nedivit se a brát věci tak, jak jsou. Naučil nás vážit si tekoucí vody, stínu, elektřiny a vlastně i jeden druhého. Byly chvíle, kdy jsme se o sebe navzájem báli, kdy jsme věděli, že je situace dost na hraně. Neustále nám nad hlavou visel jako meč pocit, jak strašně daleko jsme od civilizace. Ale vše jsme bez větších potíží nakonec zvládli. Do jisté míry jsem se možná také přestala bát pavouků, protože ti naši mi teď přijdou naprosto směšní.
A upřímně doufám, že na Madagaskaru brzy proběhne nějaký vládní převrat, protože takhle tu všichni, kromě těch nahoře, zemřou hlady. Zem si pomalu zničí a už sem nebude jezdit vůbec nikdo, protože přiznejme si to zcela upřímně, deštných pralesů už tu moc nezbylo. A ještě pár období dešťů a zmizí i RN7, páteř a jediná dopravní tepna celé země. Snad se alespoň Číňanům podaří z Tuleáru opět udělat mezinárodní letiště, protože to je jedna z posledních věcí, která by mohla tomuto místu pomoci.
Madagaskar je přírodní zázrak, ke kterému v podstatě nevede žádná cesta. Zázrak, kterého si Malgaši zatím nedokážou vážit a nabídnout ho světu.
Uběhlo tři čtvrtě roku od našeho návratu z této cesty a já se s tím stále ještě vnitřně nevyrovnala. Nevím asi úplně jak to popsat, ale mám pocit, že Madagaskar je stále nezacelená rána. Myslím na něj dost často v různých situacích, když něčím plýtvám a nebo když vidím obchody přetékající lidmi a zbožím. Pokaždé, když vidím nějaké typické záběry baobabů v televizi nebo časopise, dýchne na mě teplo, ale současně to trochu zabolí. Představím si, co všechno se skrývá za tím obrazem a kolem něj, věci, které nejsou vidět. Je zvláštní, že symbolem Madagaskaru pro mě není příroda, ale lidé - Malgaši. Velmi zvláštní národ a naprosto odlišná mentalita od všeho, co jsem zatím poznala. Národ, který nedokáže vidět dál než je zítřek.
