Tajuplný Nippon - rybí trh a mrakodrapy
Tsukiji market |
Vyrazili jsme v ranní špičce, ale upřímně nechápu, kde se vzaly ty pověry s množstvím lidí. Podle mě jich tu nebylo víc než v ranním metru v Praze a Ginzu jsme měli pro sebe skoro sami. Díky tomu, že jsme vstali tak brzy, byli jsme už někdy v osm hodin na trhu. Kromě místních tam nebyl skoro nikdo a tak jsme se mohli nerušeně kochat a slintat u všech stánků. Všude to naprosto neuvěřitelně vonělo jídlem. Co se na rybím trhu nakoupí, jiní ihned zpracují a přemění na spoustu voňavých dobrot. Člověk tu tak dostane ty nejčerstvější ryby a mořské plody, co si lze představit. Mým cílem bylo hlavně ochutnat sushi z břicha tuňáka, což je nejdražší a nejvyhledávanější pochoutka. Troufám si dokonce tvrdit, že v Čechách ho žádná restaurace nenabízí.
Byli jsme samozřejmě úspěšní a já tak s bušícím srdcem konečně ochutnala to, o čem jsem zatím jen četla. Obávám se, že nemá smysl tu vypisovat gurmánská zážitek, který je prostě textem nepřenositelný. Pak jsme si hrdlo prolili teplým saké a přemýšleli, co dál. Na trhu nás totiž kromě ryb zaujalo i něco docela jiného… Hovězí wagyu. Je to vlastně takové břicho z tuňáka v kravské podobě. Tedy hovězí tak jemně prorostlé tukem, že připomíná bílý mramor. Za pár tenkých plátků chtěli přibližně 550 korun, což je asi pětkát méně než by stálo u nás, ale pořád je to dost. No co, maminka mi vždycky říkala, že si nemám kupovat věci, ale zážitky a dobré jídlo bezesporu zážitek je. Koupili jsme si tak několik plátků a ihned vyrazili domů, abychom tu dobrotu hned připravili. Pro jistotu jsme ještě pořídili malou termotašku a pán nám do ní pro jistotu dal kousek ledu. Marek si svůj balíček wagyu odnášel jako největší poklad a celý den nemluvil o ničem jiném, než jak mi ho připraví.
Další na programu bylo museum japonských mečů. Tam jsme se oba těšili jako malí už od příletu. Jaké ovšem bylo naše zklamání, když jsme se dozvěděli, že 31. března byla expozice ukončena a že jí opravují a stěhují jinam. Bylo mi to tak líto, že jsem se neubránila slzám. Tolik jsem si přála vidět právě japonské meče. Jakou smůlu musí mít člověk, že přeletí půl světa, ale to nejtradičnější je mu nakonec odepřeno.
A protože jsme byli jen kousek od mrakodrapů na Shinjuku, rozhodli jsme se, že si spravíme náladu výhledem ze 45. patra jednoho z nich. Dokonce i vysvitlo sluníčko a tak byl výhled skutečně úchvatný. To vše naprosto zadarmo. Když se nad tím zamyslím, tak spousta úžasných věcí je tu zadarmo. Především záchody ;-). To mě prostě nepřestane fascinovat. Záchody jsou úplně všude zdarma, vždy čisté s desinfekcí a dostatkem toaletního papíru. Možná je divné o tom psát, ale líbí se mi to! A to ani nemluvím o tom, že i na veřejných toaletách v parku má záchod všechny vymoženosti v podobě vyhřívaného prkénka a možnosti oplachu spodní části těla teplou vodou. Slibuji, že do konce dovolené se odhodlám všechna tlačítka vyzkoušet.
Dnes večer jsem přemýšlela nad tím, že Tokio víc než jiná města voní jídlem. Ono totiž voní hlavně jídlem a nic tu vůni nekazí. Je to čisté město, kde pracovníci myjí i schody v parku. Spousta lidí tu chodí se psy, ale na ulici po nich nezbývá žádná stopa. Na ulicích se neválí žádné odpadky a tím myslím absolutně žádné, ani nedopalky od cigaret ani drobné papírky, prostě nic. I lidé tu jsou čistí a bez výjimek upravení. Možná působí trochu smutně, ale to už je dáno jejich filosofií. Umí skvěle fungovat v davu, například při přecházení přechodů. Jakoby každý z nich přesně věděl, co má dělat, na rozdíl od nás. Já mám oči nalepené hned vlevo hned vpravo a spíš se jim motám pod nohama.
Na zítra jsem nám naplánovala výlet do Nikkó, tak doufám, že si trochu vydechneme a načerpáme novou sílu v chrámech a lesích.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zahrada Kenrokuen
Ještě na žádné z mých dovolených se mi nepodařilo přibrat, vždycky to bylo spíš naopak, ale Japonsko?!
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - proč se nám líbí Kanazawa
Dnes jsme cestovali doslova po vzoru místních, což znamená s pořádnou svačinou sebou. Na každém nádraží je vždy patro s jídlem, které je vyloženě připravené a určené k tomu, aby si ho člověk vzal sebou na palubu vlaku.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - obyčejný den
Japonsko je vážně podivná země. Určitě už jste slyšeli o takzvaných trainspotterech, tedy o lidech, kteří fotí vlaky
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - posvátná hora
Znáte taková ta vtipná srovnání dvou fotek, kdy u jedné je napsáno „očekávání“ a u druhé „realita“? Tak přesně něco takového jsme dnes zažili na hoře Inari.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první ochutnávka Kjóta
Pokaždé, když si povzdechnu, že už asi nemůže být horší počasí, mi někdo tam nahoře dokáže, že se mýlím. Dnes z nebe padaly doslova proudy vody a teplota klesla pod deset stupňů.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - úvahy ve vlaku
Dnes se počasí konečně trochu umoudřilo, ne snad, že by svítilo sluníčko, to bych chtěla moc, ale neprší. Oproti prvnímu dni dost klesla teplota a já se slzou v oku smutně koukám na všechny šaty, co jsem si vzala s sebou.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - když prší
Dnešní den byl velmi zvláštní. Probudili jsme se do deštivého rána a mlha byla tak hustá, že nebylo vidět ani Tokio sky tree.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - zamlžené Nikkó a večerní Unagi
Právě sedím ve vlaku z Nikkó a přemýšlím o všem, co jsem doposud zažila a viděla. Japonsko je opravdu naprosto jiné, než země kde jsem doposud byla.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - Sakury a šťastné konce
Když jsem odjížděla do Japonska, měla jsem trochu obavy, že možná ani nebudu mít o čem psát. Přece jen je to naprosto kultivovaná a především kulturní země.
Veronika Janů
Tajuplný Nippon - první dojmy
Takže opravdu Japonsko. Jsem tady, je to tak a už mi ho nikdo nevezme. Můj splněný sen o sakurách, gejšách a sushi.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zamyšlení na závěr
Dnes jsem vstala nějak brzy, asi je to tím, že je dnes poslední den. Zabalím poslední věci a vrátíme auto, které nám neuvěřitelně dobře sloužilo. Zkrátka už jen pár hodin a opustíme Madagaskar.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - zpátky v Taně
Probudila jsem se do zataženého rána a marně přemýšlím, jak nacpu do kufru všechny dárky, které jsem koupila.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - je to blízko!
Člověk by nikdy neměl říkat, že už ho nemůže nic překvapit, a už vůbec ne tady na Madagaskaru. Nevím, za co jsme si to právě dnes zasloužili, ale pravděpodobně jsme byli jen po zásluze potrestáni za dobré skutky.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - co se děje kolem cest
Dnes ráno jsme se probudili doslova v botanické zahradě. Naším cílem pro dnešní den se totiž stal národní park Ranomafana.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - národní park Isalo
Dnešek byl opět naprosto úchvatný. Viděli jsme tolik věcí, že snad ani není možné, že to byl jen jeden den.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - jedeme dál
Tak jsme se dnes ráno rozloučili s mořem i posledním baobabem a vydali se zpět směr Tana. A jak bylo v plánu, zastavili jsme cestou v národním parku Isalo.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - čas na odpočinek
Včerejší i dnešní den jsme zasvětili odpočinku na pláži. Musíme se zregenerovat a načerpat síly na cestu zpět.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - konečně v ráji
Tak jsme se tedy konečně dostali až do nejvzdálenějšího bodu naší cesty. Malého ráje se jménem Ifaty...
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - až do Tuleáru!
Včerejší den byl tak vyčerpávající, že jsem měla sílu už jen lehnout si do postele. Když jsme ráno opustili Fianarantsou, všichni jsme očekávali, že se cesta konečně zlepší, ale nestalo se tak.
Veronika Janů
Road trip Madagaskar - po dálnici RN7
Jsme ve městě Fianarantsoa a já vůbec nevím, čím začít. Ranní procházkou městem? Tím, co všechno jsem dnes po cestě viděla? Nebo tím, že jsme 20 kilometrů jeli dvě hodiny?
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 707x
Mou další tvorbu můžete najít zde: http://www.flickr.com/photos/veronikajanu/
https://www.facebook.com/veronikajanu.photograpy
http://www.veronikajanu.cz/