Veronika Janů

Tajuplný Nippon - obyčejný den

16. 04. 2018 19:22:33
Japonsko je vážně podivná země. Určitě už jste slyšeli o takzvaných trainspotterech, tedy o lidech, kteří fotí vlaky

Jako koníček. Každé ráno, nebo víkendové ráno, vezmou svojí dokonalou fotovýbavu a snaží se ulovit, co nejlepší fotku vlaku. Může to člověku možná připadat zvláštní, ale tady v Japonsku jsem se setkala nejen s trainspottery, ale s „gejšaspottery“. To jsme si takhle šli na procházku Gionem (kjótská čtvrť). Už ani ne jako turisté, spíš jako místní s taškami nákupů v rukách a najednou mi Marek ukazuje skutečnou gejšu! Jdeme stejným směrem ulicí, já obdivuji její cingrlátka ve vlasech a v tom uvidím fotografa se stativem přímo pře námi uprostřed ulice. Do toho Marek poznamenal, že měl ten fotograf opravdu štěstí, že tam zrovna stál, když šla ulicí gejša. Ale v tom jsem si všimla, že tu není jen on, ale i spousta dalších. Všichni zběsile cvakají a fotí procházející Maiko. Zatím co dav fotografů už byl uspokojen, ten první, se stativem setrvával na místě a bedlivě sledoval okolí, kdy se v ulici vynoří další gejša. Bylo to celkem vtipné a nezdálo se, že by to mladým gejšám vadilo. I já jsem tedy odložila tašky s nákupem a pokusila se jednu vyfotit. Jsou ale neuvěřitelně rychlé! Sice nemohou dělat dlouhé kroky, kvůli kimonu a dřeváčkům, ale dokážou tak rychle cupitat, že si nejsem jistá, jestli je jediná fotka ostrá.

Gejšaspotter, který neměl dost a tak si jí nakonec vyfotil ještě na mobil. Maiko (gejša učednice) se celou dobu usmívala a on se jí nakonec hluboce uklonil.

A takhle jsem si ji ulovila já.

Dnes jsme si udělali opět takový líný den. Konečně se udělalo teplo a celý den svítilo slunce. Ale ani to nás nedonutilo jít se prát s davy turistů o památky. Navíc, může to znít hloupě, ale jsme už prostě uzážitkovaní a upamátkovaní a potřebovali jsme pauzu. Ačkoli jsou kolem nás úchvatné věci, po čase prostě přijdou člověku všechny pagody stejné. Takže jsme jen bezcílně chodili sem a tam městem, velice pomalu, dávali jsme si s místními ledové chochu (šoču)a prostě jen vychutnávali atmosféru města. Oblékla jsem si svůj nový japonský kabátek a užívala si, že nemusíme nikam spěchat. Vždyť se sem stejně jednou vrátíme. Nejsme tu naposled, a s touhle myšlenkou jsme se kochali krásou opadávajících sakur a popíjeli saké z dřevěných kalíšků.

Takhle jsem si kráčela na snídani v novém kabátku s páskem uvázaným do mašle, dle poslední japonské módy.

Snídaně proběhla v úplně tradičním podniku. Mám ráda místa jako jsou tato. Obvykle tu nebývá menu v angličtině a chodí sem jen místní. Právě na takových, lehce ošuntělých místech člověk nejlépe nasákne atmosféru a pozná místní zvyky.

Pohled na čtvrť Pontočó s původními dřevěnými balkóny čajoven. Pontočó a Gion byly dvě nejvyhlášenější čtvrti Gejš.

Pohled na řeku Kamo, která rozděluje Gion a Pontočó.

Saké se tu popíjí z tradičních dřevěných kalíšků. Mimochodem se z nich pije neuvěřitelně špatně a tak jsem se samozřejmě ihned polila...

Dívky ve vypůjčených kimonech, aneb moderní pojetí tradice.

Pagoda Yasaka v Gionu.

Historická část Kjóta byla opět v obležení turistů

Když jsme se tak toulali přelidněným Gionem náhle jsem koutkem oka zahlédla nádhernou zenovou zahradu. Byla samozřejmě za silným dřevěným plotem, ale i tak nám to nedalo a zvědavě jsme nahlíželi dovnitř. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že se jedná o tradiční čajovnu a že vlastně úplně normálně můžeme dovnitř! bylo velmi zvláštní, že jakmile jsme vstoupili do zahrady, jakoby úplně utichl hluk z ulice a my se zaposlouchali du zurčení a šplouchání potůčku s koi kapry. Vůbec jsem se nemohla odtrhnout a vydržela bych tam stát třeba hodinu, ale to už nás paní lákala dovnitř. Na prahu jsem se samozřejmě museli zout, protože čajovna byla tradiční se vším všudy a uvnitř se sedělo klasickým japonským způsobem - klečelo na polštářích kolem nízkých stolků. Dali jsme si tradiční šlehaný zelený čaj matcha a k tomu zvláštní želé z rýžové mouky a zeleného čaje. Hořkost se krásně snoubila se sladkostí a já byla ráda, že jsme sem zavítali.

Výroba tohoto čaje je doslova čajovým obřadem a podává se v tradičních miskách čavanech. Občas se může jednat i o umělecká díla s velmi vysokou hodnotou.

Dnes jsme opravdu chodili jen z restaurace do baru a z baru do další restaurace. Tady je například velmi netradiční pojetí sushi s hovězím wagyu, které jsme prostě museli ochutnat a ve skleničkách shochu.

Dnes jsme tedy i nakoupili poslední zbytky dárků a já přemýšlím, co vyhodím z kufru, abych to měla kam dát. Zítra nás pak čeká další přesun Shinkansenem a já si snad zase konečně obléknu sukni.

Autor: Veronika Janů | karma: 16.49 | přečteno: 366 ×
Poslední články autora