Dnes jsme cestovali doslova po vzoru místních, což znamená s pořádnou svačinou sebou. Na každém nádraží je vždy patro s jídlem, které je vyloženě připravené a určené k tomu, aby si ho člověk vzal sebou na palubu vlaku.
Je to naprosto geniální a hlavně hezké, chutné a levné. Sushi set tu vyjde tak na 200-250 korun, takový ten obyčejný, s mušlí, pravým krabím masem a chobotnicí. ;-) Ono vůbec krab je tu dost levné a běžné maso, takže takový krabí salát tu dostává zcela nový rozměr.
Nevěděli jsme, co si dřív vybrat.
Cesta z Kjóta do Kanazawy trvala si dvě hodiny. Co naplat, vlaky tu mají prostě rychlejší než u nás, ale hlavně nesrovnatelně pohodlnější. Všichni cestující například vždy jedou ve směru jízdy, protože celá sedadla jsou otáčecí. A tolik místa pro nohy! Jeli jsme tedy směr Kanazawa s dobrotami na našich stolečcích a sledovali, jak se mění krajina za oknem. Například moře tu má neskutečně zelenou barvu. Krajina začala být postupně víc a víc vrásčitá až se ukázaly i zasněžené vrcholky hor. To už nás vítala Kanazawa, která sice leží na břehu moře, je ale i dost blízko horám což vytváří její specifickou atmosféru.
Na nádraží v Kanazawě nás přivítal robot Asimov, který nám ochotně sdělil, jaké zajímavosti nemáme minout.
Marek se cítil po tolika dnech chození celý rozlámaný a tak ještě na nádraží využil služeb místního chiropraktika.
A já se mezi tím kochala malou zahradou. Zeleň je tu opravdu všude, i na místech kde by jí člověk nečekal.
Takhle vypadá jeden z mnoha obchůdků na nádraží. Místní tu nakupují hlavně spousty sladkých drobností jako dárky. Vše je nádherně nazdobené a zabalené skoro jako šperky.
Na ochutnání všech saké je bohužel naše dovolená příliš krátká.
Když jsme vystoupili z vlaku, čekalo nás klasické dilema, pojedeme místní dopravou a nebo zbaběle využijeme taxi? Vzhledem k tomu, kolik věcí už jsme nakoupili a že naše kufry opravdu ztěžkly, zvolili jsme raději axi. To se nakonec ukázalo jako velmi vtipné, protože opět nebydlíme v hotelu, ale „homestay“, čímž jsme místním taxikářům trochu zamotali hlavu. Nedokázali prostě pochopit, že nejdeme do hotelu, ale k někomu domů na úplně obyčejnou adresu, kterou taxikář nakonec ani nemohl najít a bloudili jsme uličkami téměř do setmění. Odměnou je nám ale velmi pěkné ubytování a to jsem si myslela, že byt v Tokiju už nemůže nic překonat. Tady vše doslova září novotou a v lednici nás dokonce čekalo chlazené pivo, voda a ovoce. Samozřejmě káva a čaj a také malé japonské sladkosti. Ale největší odměnou byl pytlík s pečivem západního typu, což je tu opravdu velká vzácnost. Naši hostitelé nám napsali i návod na ovládání toalety, takže konečně vím, k čemu jaké tlačítko slouží!
No a pak jsme vyrazli na malou nevinnou procházku, která začala fotografováním sakur, pokračovala ochutnávkou místního shochu a skončila v malém baru s místními u velkých panáků japonské whiskey. Kanazawa se nám zatím líbí asi nejvíc. Jsme t jen pár hodin, ale její atmosféra je nakažlivá a přátelská. Naprosto dokonalá kombinace starého a moderního, až mě mrzí, že jsme tu jen dvě noci.
Místo kolem řeky slouží jako místo k hrám a piknikům.
Večerní ruch na ulici.
Kanazawa žila i v noci.
Vtipná historka na závěr: když jsme odcházeli z baru ve veselé náladě, samozřejmě jsme si ještě museli dojít nakoupit něco málo k jídlu na ráno. Myslím, že jen Japonsku se člověku může stát, že při tom vyhraje dalších 4,5 litru různých nápojů od probiotického mléka přes rajčatový džus až po cocacolu. Jako vážně! A ještě jsem si to všechno musela postupně vylosovat.
Marek to samozřejmě nezapomněl zdokumentovat :-D. Nevím, která z nás dvou byla víc v rozpacích. U nás by se s cizincem nikdo nemazal, lístky by stopil a vzal si pak nápoje sám. Tahle slečna mě téměř donutila, abych si všechno poctivě vylosovala a pak ještě oběhla s košíkem obchod, nabrala vylosované věci a já tak konečně mohla odejít.
Japonci mají nějaké divné míry.
