Druhé zápisky z cesty po Vietnamu - veslařky z Tam Coc

Včera jsme si udělali naprosto odpočinkový den. Škoda, že tu nikde poblíž není moře, protože to by bylo pro relaxaci naprosto ideální.

Ale zdejší krajina je krásná a klidná i tak. Mamka pochopitelně na skútru nikam jet nechtěla, hlavně proto, že má odřené obě dlaně a těžko by řídila a přidávala plyn. Tak jsme vymysleli šalamounské řešení. Michal vozil mamku na skútru a já za nimi jezdila na kole. To bylo pro místní obzvláště humorné.

Také jsme včera konečně navštívili hlavní místní atrakci, kvůli které jsme sem vlastně přijeli, tedy Tam Coc. Řekněme si to naprosto upřímně, kdybych sem přijela z Hanoje v rámci nějakého výletu, jen kvůli Tam Coc, byla bych velice zklamaná. Sedm kilometrů dlouhá kalná říčka, která vede třemi temnými jeskyněmi. Sice vede krásnou krajinou, ale po pravdě, den předtím jsme viděli mnohem hezčí. Jsme už prostě příliš zmlsaní :-) Do toho nás na lodičce vezla veslařka, která Michalovi neustále opakovala, že je moc těžký, že je unavená a že je těžší než tři Vietnamci… Cestou zpět se nám pak snažila vnutit příšerné výšivky, mávajíc nám před očima fotkami malých dětí, které je údajně dělaly. Že nás tato anabáze čeká, jsem věděla dopředu z průvodce, takže jsme se na to mohli alespoň částečně připravit předem, ale i tak to bylo dost nepříjemné a kazilo to zážitek. Na konci si pak ještě dost nevybíravě řekla o spropitné a ke všemu se jí to zdálo málo… Chápu, že jsme ti bohatí bílí turisti, ale nesnesu, když jsem okrádána tímto způsobem. Tito lidé zatím bohužel ještě nepochopili, že i turistů je celkem omezené množství a pokud se k nim budou chovat takto, už se nikdy žádný nevrátí. Už samotný vstup a poplatek za loďku byly oproti jiným atrakcím dost drahé a to i na naše poměry. Daleko krásnější zážitek podle mě byl výstup k pagodě nad Mua Cave, kde jsme zaplatili jen pár korun za parkování skútru.

Také se neustále setkáváme s dotazy na naše rodinné vztahy. Stejně jako my nedokážeme odhadnout věk asiatů, tak také oni netuší, kolik je nám. Takže zcela běžně se tu domnívají, že můj manžel je můj otec, případně že my s mamkou jsme sestry.

Tak jsme zpátky v Hanoji. Po klidném a relativně suchém venkově to bylo opět jako rána pěstí. Znovu z nás lije pot a jsme kompletně vlhcí a ulepení. Jako by i naše věci v krosnách nabobtnaly.

Protože jsme se na nádraží dostali o hodinu dřív, než odjížděl náš vlak, rozhodli jsme se v klidu si sednout a dát si kávu. Ani jsme nějak zásadně nevybírali a usedli do první kavárny, která byla po cestě. Tak nějak naivně jsme si myslela, že už mě nemůže z hlediska hygieny (čti nehygieny) nic moc překvapit. Letos jsme tu už jedli v různých drsných a podivných podmínkách. Ovšem když kavárnice umyla skleničky v kýbli, ze kterého předtím pil pes, trochu mě to pravda překvapilo. Michal byl naštěstí zády a nic neviděl. Já v duchu probírala očkování, která máme a možnosti chorob, ale pak jsem nad tím mávla rukou… Kdo ví, jak vypadají ty kuchyně, do kterých nevidíme.

Také naše zásoby čistého oblečení se značně zmenšily, a zatímco na začátku jsme dávali bokem do tašky věci špinavé, tak teď igelitkami chráníme čisté a suché oblečení od zbytku. Některé kusy mám dokonce nutkání vyhodit úplně.

Jízda vlakem pak byla taková, jako jsem čekala. Vzhledem k tomu, že vlak jel ze Saigonu a většina cestujících s ním, vypadalo to zkrátka podle toho. Ale na to jsem byla připravená už z loňska. Dokonce bych řekla, že vlak smrděl méně a ani jsme nemusela vyhánět nikoho spícího ze své sedačky.

Tentokrát jsme seděli každý na úplně jiném místě ve vagónu, ani jsme na sebe neviděli. Když jsem se usadila, napadlo mě, že je to vlastně úžasné místo na přemýšlení. Kolem ubíhá exotická krajina… Ale nebojte, okamžitě jsem usnula a nevymyslela nic. Snad jen to, že mám tuhle bláznivou zemi ráda, a že bych si přála, aby u nás byla alespoň jedna pagoda.

Poslední den v Ninh Binh a procházka po trhu. Na fotce je cukrová třtina, ze které se vyrábí čerstvá šťáva a nebo jí tu dětí žvýkají jen tak jako sladkost.

vstup do komplexu tří pagod Bich Dong

veslařky z Tam Coc

Na řece je dost živo a praktiky veslařek jsou stejné a nevyhnutelné pro všechny.

Tenhle pán na řece prodával orchideje, ale jak jen jí dopravit až domů?!

Večer jsme si ještě naposled prošli noční Hanoj.

A nakoupili poslední suvenýry, mimo jiné i mahjong, který si mamka už dávno přála.