Expedice Yucatán - poznáváme rozdíly

Včera už jsem neměla sílu nic zapsat. Přistání a vůbec všechno, co se odehrálo potom, bylo zmatené. Přijeli jsme do země, kde nefunguje nic kromě jednosměrek.

První zážitek byl už jen dostat se ven z letiště. Na to, že s Mexikem nemáme vízovou povinnost, to na můj vkus vyžadovalo až příliš papírování. Asi stokrát jsme museli podepsat a potvrdit, že nevezeme nic zakázaného (například příliš mnoho peněz v hotovosti nebo živé bakteriální kmeny) a stokrát jsme byli skenováni.  Na konec jsme ještě patřili mezi ty „šťastné“, kterým prohrábli kufry. Další věc, která mi trochu kazila náladu, byl déšť. Sakra! To tu jako vážně bude pršet?! (pomiňme fakt, že v tuto roční dobu jsem s tím měla počítat…) 

Pak jsme se vydali hledat člověka, který nám měl pronajmout auto, jehož pronájem už jsme měli zaplacený z Čech, ale i to jsme na konec zvládli. Půjčili nám na konec něco úplně jiného a zkásli o další peníze, ale co už, chtěli jsme to mít všechno rychle z krku a vypadnout z Cancúnu. Co nás však zaskočilo úplně nejvíc, byl drobný, ale velice závažný problém, nedá se tu koupit SIM, která by uměla nějak jednoduše poskytovat data. Vážně jsme takoví ignoranti a s touto možností jsme nepočítali? Ano, jsme… Jak tedy bez GPS v našich úžasných chytrých telefonech nalezneme zaplacené ubytování?! Hodili jsme tuto otázku prozatím za hlavu a vyrazili směrem k Playa del Carmen. Naštěstí má toto přímořské městečko velice jednoduchý systém číslování ulic a tak jsme naši North 40 na konec našli, i když nás to stálo několik hodin a spoustu nervů. Moře jsme tedy včera neviděli, protože jsme do našeho ubytování dorazili až za tmy, ale myslím, že bych ho stejně ani nevnímala.

A největší poznatek dne? Lichými ulicemi se jezdí jedním směrem a sudými opačným. Tedy pokud si to na některých místech obyvatelé neupravili po svém. Nikde také samozřejmě není žádná cedule ani ukazatel a tak jestli jedete správným nebo špatným směrem poznáte až podle rozzuřených posunků lidí v okolních autech. 

Ono s těmi dopravními předpisy je to tu vůbec zvláštní, třeba takové přednosti v jízdě. O Občas někdo vystrčí ruku z okýnka, jakoby říkal „sorry, ale já fakt spěchám“ a profrčí, aniž by se podíval napravo nalevo. Někdy platí přednost zprava, jindy na nás troubí a ukazují rozčilené posunky.

Poznávací značka našeho půjčeného auta. Mexické espézetky se mi hrozně líbily.

Ráno jsme strávili na pláži a užívali si křišťálově tyrkysovou vodu a bílý písek, ovšem kolem jedenácté hodiny nás vyhnalo neúprosně pražící slunce a tak jsme se vydali na obhlídku města. Jako první, jsme pochopitelně zakoupili pokrývky hlavy. To je věc, kterou normálně skutečně nenosím a vlastně ani žádnou nevlastním. Ale tady je to prostě jinak nejde. Nikdy v životě jsem necítila na hlavě takový žár, jako tady, skoro jsem si spálila prsty o své rozžhavené vlasy.

Hlídač, kterého jsme potkávali pravidelně cestou na pláž, pravidelně v této poloze.

Do poslední chvíle jsem nevěřila tomu, že to tu skutečně takto vypadá...

Pohled na Playa del Carmen. Mimo sezónu jsme tu byli snad jediní turisté.

Výhled na pláž z vody. Testovala jsem outdoorovou kamerku a tak jsem jí musela řádně vyzkoušet.

Pochopitelně jsme také konečně chtěli ochutnat nějaké místní jídlo, které všude tak neuvěřitelně voní. Snad se na mě nebudete zlobit, ale skutečně si nepamatuji, jak se co jmenovalo. V jídle tu mám zatím naprostý chaos a pod roztodivnými názvy si dokážu málo kdy něco představit. Na druhou stranu mám pocit, že ať si člověk objedná cokoli, vždycky to vypadá dost podobně a obsahuje v podstatě to samé O.o Také jsem dnes poprvé v životě jedla čerstvou (a zralou) papáju, která byla tak levná, že jsem tomu ani nemohla uvěřit.

Naše první vyměněné peníze.

Michal testuje místní kuchyni.

Podobné stánky jsou tu na každém rohu, všude je k mání šťáva z čerstvého ovoce za naprosto směšné ceny.

Jak jsem psala už na začátku, všechno je tu takové zmatené. Líně zmatené. Za celou dobu jsem neviděla nikoho, kdo by udělal rychlejší pohyb. I ranní běžci na pláži mi přišli jaksi zpomalení. Obvykle například prodavači s občerstvením na ulici mají rychlé pohyby, aby prodali co nejvíc, ale tady ne. Tady paní všechno velmi rozvážně vyndala z lednice a teprve začala všechno krájet a vařit… Rychlé občerstvení u stánku na ulici, je tu záležitost tak na tři čtvrtě hodiny. Tady zkrátka nikdo nikam nespěchá…

Pohoda v holičství. Hlavně si v klidu přečíst noviny a natáhnout struny...

A na konec já se svým novým kloboučkem... Možná bych ho měla nosit častěji ;-)